Petra Janů: Změna jména výhra moc nebyla

Už brzy tomu bude padesát let, co zpěvačka Petra Janů (69), tenkrát ještě Jana Petrů, odstartovala svou kariéru v Semaforu. Tehdy jí Jiří Suchý (90) poradil, ať si změní své jméno a nepletou si ji s jinou zpěvačkou, která v té době také vystupovala. Poslechla, žádný velký šlágr to ale nebyl.

Původním jménem jste Jana Petrů. Volá na vás dnes ještě někdo Jano?
Už moc ne. Dlouho mi tak říkávala tetička a ještě jedna kamarádka, taková staromilka. (smích)

Reagujete na toto oslovení, nebo už jste zvyklá na Petru?
Už hodně dlouho žiju s Petrou, takže spíš slyším na ni než na Janu. Jano mi říká opravdu málo lidí.

Máte zpětně pocit, že jste udělala dobře, když jste si změnila jméno?
Upřímně řečeno, žádná moc velká výhra to obrácení nebyla. Jana Petrů to měla jako pseudonym, zatímco já jsem se s tím narodila a pana Suchého tenkrát napadlo to obrátit. Dodnes s tím lidé mají problémy, jak je to vlastně správně.

Takže nejste ráda, že jste do změny šla?
Říkali mi, když s tím mám takové problémy, ať si to při svatbě změním. Ale když jsem se vdávala, manželovo příjmení jsem si nevzala, to by také nebyla žádná velká výhra. Jmenovala bych se Zelenková. To by mě Jitka asi umlátila. (smích)

Kdybyste dostala nabídku, šla byste dělat porotkyni do nějaké pěvecké soutěže? Bavilo by vás to?
Jsem od přírody hodný člověk a strašně by mě bolelo, kdybych měla někomu říkat hnusné věci. Obdivuju Pal'a Haberu - v dobrém slova smyslu -, že říká soutěžícím naprosto smysluplné věci a hlavně pravdivé. Je to profík, který už to nějaký ten pátek dělá, a líbí se mi, že jim nemaže med kolem pusy a neříká, že je to senzační, když to není pravda.

Neuvažovala jste, že byste šla vyučovat hudební nauku a zpěv?
Dělala jsem dva roky na konzervatoři interpretaci a bavilo mě to, jenomže jsem člověk, který nemůže nic dělat pravidelně, protože můj život žádnou pravidelnost nemá. Teď při koronaviru jsem si pravidelnosti užila ažaž. Musím říct, že v ročníku, v němž jsem učila, byly opravdu úžasné zpěvačky, třeba Radůza nebo Dasha. Vzpomínám na to období ráda.

Zmínila jste, že jste byla před vstupem do Semaforu hodně sebevědomá a myslela si, že vám svět leží u nohou. Vrátilo se vám toto období ještě někdy potom?
Ano, někdo by řekl, že jsem byla rebelka, ale já dnes s oblibou říkám, že jsem byla úplně pitomá paní, která si domýšlela spoustu věcí, ale to už jsem měla Zelenku a ten se mnou naštěstí vždycky zatřásl a řekl: "Hele, uklidni se, žádný strom neroste do nebe. Pěkně si sedni na zadek a přemýšlej trošku."

Dokázal vás manžel vždycky srovnat?
Většinou jo. Jednou jsem třeba byla přesvědčená o tom, že jsem úžasná řidička, protože už to mám v paži a můžu si dovolit cokoli. A měla jsem bouračku. Ten nahoře mi pěkně pohrozil a řekl: Uklidni se, děvče. Třináct měsíců jsem měla berle a tři měsíce jsem ležela na zádech se sádrou, takže jsem měla hodně času na to, abych se srovnala a uvědomila si, co je důležité a co ne. Kupodivu těch pozitivních věcí bylo víc než těch negativních. Dodnes mě ale bolí kotník, když je špatně počasí nebo úplněk. A také se mi vyselektovali kamarádi. Ti, kteří mi zůstali, jsou se mnou dodnes a jsem za ně moc vděčná. Jak se říká, každá facka je k něčemu dobrá.