Lucie Vondráčková: Jsem šťastná, že jsem se vrátila na jeviště

Zpěvačka a herečka Lucie Vondráčková (43) se v showbyznysu pohybuje od dětství. Syndrom vyhoření u ní však nehledejte. Pořád má chuť pracovat a rozhodně neusíná na vavřínech!

Když jste se vrátila do divadla, překvapilo mě, že se zaměřujete na hry ve dvou lidech. Proč a jak to vzniklo, například u hry Štěstí?
Myslím, že se k tomu divadla uchylují po covidu, protože zjistila, že když někdo ze souboru náhodou onemocní, už to není tak, že jde hrát i s chřipkou. Herci zůstávají doma, takže se pořád odvolávají představení. A když se nazkouší něco ve dvou, je větší pravděpodobnost, že se to odehraje. Aktuálně zkouším další hru jenom pro dva a mně ten zápřah vyhovuje. Nastoupíte a od prvního dechu do posledního výdechu jste na jevišti a jedete s diváky. Momentálně si neumím představit, že bych tam přišla na výstup, odešla, půl hodiny tam nebyla a vrátila se na závěr. Líbí se mi ten tah na branku. A jak Štěstí vzniklo? Zavolal mi režisér Ondra Zajíc, že má pěknou hru pro Hynka Čermáka a pro mě. A bylo to.

Je to lepší než velká produkce?
Neříkám, že je to lepší. Hraji i v krásné věci v Divadle Broadway, Vánoční zázrak. To byla velká produkce a zase je to něco jiného. Jste obklopená skvělou partou lidí a profíků. Mně se líbí obojí, je fajn to zažít. Zázrak budeme hrát zase během Vánoc.

A co film?
Byla jsem opatrná, protože mám dvě děti, a měla jsem pořád pocit, že jsou malé a že bych měla být pořád s nimi. Proto jsem nezkoušela ani divadlo a věnovala se hlavně dabingu, který miluji. Teď jsem ale po letech zjistila, že mi kluci už zřejmě vyrostli, takže jsem se pomalu vrátila ke svým kořenům. Na obrazovky i do divadla. Bylo to takové testovací. Šla jsem nejprve do dvou seriálů (O mě se neboj a Specialisté, pozn. red.), protože mi nabídli krásné dramatické role. Obrazovka mě baví hodně. Na seriály jsem se předtím nespecializovala a několik krásných věcí jsem musela i odmítnout, nicméně myslím, že už tedy nastal čas. A baví mě to moc. Je to zase jiná disciplína než dabing a film. A divadlo si na mě počkalo deset let. Nebo spíš já na něj.

Máte nové CD a léta slyším, že alba nikdo nekupuje, protože už nejsou na čem přehrát. Jaký na to máte názor?
Za každou z desek, které jsem kdy natočila, ke mně přiletěla zlatá, platinová nebo křišťálová deska, což je krásný vedlejší efekt toho, že to nebude s deskami tak zlé. Pokud se podaří písničky a celá dramaturgie desky, podle mě si ji prostě pořídíte. Je to jako dárek. Ale pokud je na desce jen jeden hit, radši si to stáhnete, tak to chodí. Na Letokruzích bude tolik krásných příběhů, že věřím v její zásah přímo do srdcí. Uvidíme. Teď vyšlo prvních osm písníček, další jdou ven v září.

Kde byste se ráda viděla za pět let?
To je hezká otázka. Vidím se v činohře, dabingu... Myslím, že nyní u mě nastává doba herectví. Ať už divadelního, nebo toho před kamerou. Doufám, že kluci si najdou svou cestu k tomu, co mají rádi a co je baví. A co se týče práce? Už dlouho nic neplánuji. Projekty ke mně přicházejí tak nějak samy a ve správný čas. Potkávám talentované lidi a baví mě porušovat hranice své komfortní zóny. Ted třeba v písničce s El Ninem. To bylo dost undergroundové dobrodružství! A takhle nějak budu pokračovat. Není čas na opatrnost.