Ladislav Županič: pil irskou whiskey a kouřil kentky

V sobotu 9. prosince přišla smutná zpráva o náhlém skonu herce Ladislava Županiče. I ve svých osmdesáti letech zůstával vášnivým milovníkem divadla a užíval si naplno života. V rozhovoru, který vznikl pár dní před jeho skonem, nám poodhalil nitky svého pestrého soukromí. Pojďme si připomenout legendárního umělce, který se těšil z každého nového dne.

Letos jste oslavil úctyhodné 80. narozeniny. Jak probíhala oslava?
Narozeniny jsem měl, ale neslavil jsem je. Rád slavím svátek, ten je radostný a není tam žádná číslovka. Přiznám se, že ta osmička na začátku mého věku mě zaskočila, protože jsem netušil, jak ten čas rychle letí. Naštěstí mám velmi dobrou paměť a stále si na všechno vzpomínám, na první angažmá, na studium na JAMU, ale už je to dávno. V životě jsem toho hodně zažil a byl dost nabitý, tak asi proto to tak letí.

Je nějaká role, jež vás nejvíce vystihuje, se kterou se nejvíce ztotožňujete?
Já jsem miloval My Fair Lady, hrál jsem profesora Higginse. Zahrál jsem si ho dohromady asi 420krát. S ním se člověk musí ztotožnit, protože my všichni mužský jsme trošku ješitní a chceme mít lehkou převahu, ten pocit krále. A to trvá do chvíle, než se muž zamiluje. Je to stejné v divadle i životě. Člověk se zamiluje a všechno jde rázem pryč, najednou existuje někdo jiný, někdo, koho milujete víc než sám sebe. A když si to přiznáte, to je ten závěr. Higginsův, můj i mnoha dalších mužů.

Co vás motivuje k tomu, pořád pracovat?
Život je úsečka, která začíná bodem A a končí bodem Z. Když je vám 17, 27, 34 nebo ještě těch 40 či 50, člověk tu úsečku ještě tolik nevnímá. Teď už to vnímám a říkám si, jen aby ten bod Z ještě nepřišel. Mám život strašně moc rád a líbí se mi na světě. To je asi ten můj hnací motor.

Co konkrétně teď děláte? Jak vypadá váš den?
Právě jsem si nalil Chateauneuf du Pape, zapálil si kentku a čekám, že pro mě po našem rozhovoru přijede auto. Zítra mám představení v Divadle Bez zábradlí, kde hraji v úžasné komedii, která se jmenuje Jistě, pane premiére! Ale už další věci v divadle nedělám, dostal jsem ještě nějaké nabídky, ale už nechci. Nejsem ten typ, který touží umřít na jevišti. Mám tohle jedno svoje udržovací představení a to mi stačí. Je fajn, že člověk nesedí doma. A pak také dabuji, včera jsem dělal takovou hezkou roli, ne velkou, ale krásnou. Daboval jsem jednoho protivného dědka a takové věci se dělají dobře. Jinak rád chodím na procházky, dám si irskou whiskey a cigaretu Kent a mám rád svoji ženu, se kterou trávím čas.

S manželkou jste už velmi dlouho. Jaký je váš recept na tak dlouhý vztah?
Jsme spolu od roku 1975 a brali jsme se v roce 1980 v mém rodném městě, v Prostějově. Je tam nádherná secesní radnice, občas se tam s manželkou zajedeme podívat. Recept žádný nemám. V každém vztahu jsou takové sinusoidy. Občas je to nahoru a občas dolů, to je normální a stane se to kdykoli a komukoli. Myslím si, že je důležité při každém velkém problému myslet na to, jak to bylo hezké a že to zase hezké bude. I my jsme měli nějaké krize, ale překonali jsme je. Asi je také důležité být velkorysý a umět odpouštět. V našem vztahu musela moje žena spíš odpouštět mně než já jí.