Kostkový cukr slaví 185 let! Sladká revoluce v evropských domácnostech

Kostkový cukr je dnes běžnou součástí sortimentu obchodů s potravinami. Ale co by za něj hospodyňky před dvěma sty lety daly?! Cherchez la femme (za vším hledej ženu, pozn. red.)! Vynálezu kostkového cukru předcházel nešťastný úraz manželky ředitele dačické rafinerie.

Málokdo dnes ví, že se cukr vyráběl ve velkých, až jeden a půl metru vysokých, homolích. Hospodyňky proto potřebovaly sílu, a musely být navíc i zručné, aby mohly nasekat cukr na menší části - takový sekáček, kladivo, kleště nebo páčidlo, jimiž se homole porcovaly, byly vskutku nebezpečnými nástroji. Nepříjemnou zkušenost zažila i Juliana Radová, manželka švýcarského ředitele rafinerie Jacoba Christopha Rada, pozdějšího vynálezce kostkového cukru, která si při sekání homole přivodila zranění. Svého muže, nadšeného vynálezce, poté poprosila, aby usnadnil hospodyňkám život a přišel na způsob, jak vyrobit cukr menších rozměrů. Vynález na sebe nenechal dlouho čekat.

V roce 1841 vznikl první lis na kostky cukru a mosazná forma se čtyřmi sty čtvercovými přihrádkami, které se naplnily cukrovou moučkou. Vše se následně lisovalo a dvanáct hodin sušilo. O dva roky později si nechal Rad vynález "patentovat" a cukrové kostičky se objevily na pultech hokynářství a koloniálů. Za dvě stě padesát kusů zákazníci zaplatili padesát krejcarů.

Cukr jako reklamní předmět

Cukrovarník Rad dostal za kostkový cukr císařské privilegium od císaře Ferdinanda I., jenž měl přídomek Dobrotivý. Toto privilegium bývalo jakýmsi předchůdcem dnešních patentů. Zpočátku se však vynález neuchytil všude. Jeho devízou byl ale papírový obal, na který se dalo natisknout téměř cokoli, a tak se kostkový cukr stal oblíbeným reklamním předmětem doplňujícím posezení u kávy a čaje. Motivy potisku byly různé, obal využívali kavárníci jak k reklamě, tak například i ke kampani proti dani z nápojů.

Z dačické rafinerie se kostky začaly dodávat také do Vídně pod názvem čajový cukr. Následně patent na výrobu kostek koupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko, Anglie a také cukrovar ve Zbraslavi u Prahy. Každá země v průběhu let výrobu přizpůsobila svým potřebám. Běžná kostka cukru váží zhruba pět gramů, ale v některých zemích, zejména v Rusku, se vyrábějí cukrové hranoly o trojnásobné hmotnosti, a to především z toho důvodu, že tamní obyvatelé pijí čaj s kostkou cukru vloženou mezi předními zuby. Jinde se zase začaly vyrábět různé tvary lahodící nejen chuťovým buňkám, ale také oku. Za všechny lze zmínit třeba bridž, tedy cukr ve tvaru karetních znaků - srdce, káry, kříže a piky.

Upadl v zapomnění

V dačické továrně Rad postupně vyráběl více než tunu kostkového cukru denně. Ani to však nepomohlo k ideálním hospodářským výsledkům. Rafinerie se od poloviny čtyřicátých let devatenáctého století potýkala s problémy, protože Dačice rozhodně neležely v centru cukrovarnické výroby. Rad vkládal do jedinečnosti svého patentu velké naděje, ale obava z neúspěchu továrny, již řídil, se naplnila. V roce 1846 rezignoval a vrátil se zpět do Vídně. Náklady na dopravu cukrové řepy se nadále zvyšovaly, a tak rafinerie definitivně zanikla v roce 1852. Netrvalo to dlouho a na autora vynálezu se úplně zapomnělo. Dokonce prý byl patent přisuzován mnohým jiným vynálezcům. Teprve až díky bádání ve třicátých letech minulého století bylo zjištěno, že první kostka cukru na světě vznikla díky Jacobovi a jeho ženě Julianě. Toto prvenství připomíná žulový pomník ve tvaru kostky cukru, který byl v roce 2003 odhalen u náměstí v Dačicíc.