Jan Kanyza: Těším se z drobností

O Janu Kanyzovi (74) se dá s čistým svědomím říci, že když pánbůh rozdával umělecký talent, vystál frontu nejméně dvakrát. Už od svých studentských let se věnuje herectví a zároveň výtvarnému umění, které u něj nyní převažuje. Ačkoli se už objevuje před kamerou jen zřídka, řemeslo ještě rozhodně nepověsil na hřebík.

Dnes vás známe jako výborného herce, dabéra, malíře, fotografa. Čím se tedy cítíte být nejvíce?
Cítit se mohu jakkoli a čímkoli, cítit se mohu i jaderným fyzikem, ale asi by mi to nikdo nevěřil, zejména já. Poslední dobou se věnuji nejvíce výtvarné činnosti nebo malování.

Výtvarné činnosti? Zahrnuje vaše práce ještě něco jiného než malování?
Ano, grafika, kresba a v takových vlnách občas i fotografie. Teď se chystám na plastiku. Vynechávám design.

Proč?
Protože mě to nebere a nevím, co bych v tom podnikal. Vlastně už jsem ve věku, kdy musím s tím časem nějak hospodařit. Tato oblast se mi sice líbí, ale není to šálek mé kávy. A ta fotografie, to je vždycky jen taková vlna, takové vzedmutí, které netrvá dlouho. Baví mě dělat jen černobílé fotky a na klasický film, žádný digitál.

Jaký jste byl jako dítě? Byl jste extrovert? Předváděl jste se rád?
Chtěl jsem se předvádět už na škole, toužil jsem po tom, ale styděl jsem se. Takže jsem byl spíše v pozadí a tajně záviděl těm, kteří to dokázali. Zlomilo se to asi na střední škole, protože tam jsme měli studentský kabaret, což mě zaujalo pochopitelně daleko více než studium. A byla to nádherná sestava lidí. Počátek šedesátých let, tak člověk měl tenkrát pocit, že se svět bude otevírat, bude náš a bude to ohromné. Mysleli jsme si, že svoboda bude jen gradovat, ale vletěli sem Rusové a normalizace nám dveře do světa přibouchla před čumákem definitivně. Ale to už jsem byl na DAMU.

Pojďme k vaší herecké profesi. Váš poslední počin před kamerou se udál někdy před dvěma lety...
Požádal mě Tomáš Magnusek o malou epizodní roli. Téma bylo o člověku, kterého jsem znal, tak jsem na to kývl.

Od té doby nepřišla nabídka?
Okecávám to sám pro sebe tak, že neníli poptávka, nemůže přijít nabídka. Ale nějak extra mě to netrápí. Co má přijít, to přijde.

Nebráníte se tedy herecké práci?
Vysloveně ne, ale že bych se hrnul do budování kariéry, to mi přijde směšné. Znám spoustu lidí, vůči nimž se nechci vyjadřovat kriticky, to v žádném případě, každý si to musí zařídit sám, jaká je jeho libovůle, přání a sny, ale někteří vehementně a úporně pracují na tom, aby měli svůj pomník. Nějak zapomínají na to, že pomníky jsou dobré leda k tomu, aby holubi měli na co s*át. (smích) Dnes je jiná generace herců, každý hledá své místo na slunci. Pro mě je to bohužel trošku fabriční výroba, kvantita jde někdy na úkor kvality. Jsou noví režiséři, kteří mají zase své souputníky a svou stáj. Je to v pořádku, zažili jsme to také. Je to přirozený vývoj.

Na co se teď těšíte?
Těším se opravdu z drobností. Nechci, aby to vyznělo jako banalita, ale těším se, že budu malovat, že budu na chalupě, v přírodě, těším se na setkání s příjemnými lidmi, na knížku, již jsem ještě nečetl, těším se, že si pustím muziku, kterou jsem ještě nenaposlouchal, že si dám dobré víno. Jmenuji jen namátkou. Těch momentů je daleko více. Těší mě každá chvilka, stačí jedna, nemusí jich být milion.