Ivanka Devátá: Je to bezva, když můžu mezi lidi

Herečka a spisovatelka Ivanka Devátá (86) nám ve velmi otevřeném rozhovoru prozradila například to, proč ji trápí zdraví, co jí vadí na dnešní době, zdali se můžeme těšit na její novou knihu či jak snáší úmrtí slavných kolegů.

Jak se vám daří?
Přiznám se, že jsem původně rozhovor dělat nechtěla, protože jsem se nedávno strašně rozčílila. Někde v televizi jsem totiž viděla upoutávku na časopis, ve kterém byl článek o Vinklářovi a Mrkvičkovi a bylo tam, že jejich společná milenka promluvila. Já jsem přitom vůbec s nikým nemluvila! Navíc když jsem chodila s Mrkvičkou, byla jsem rozvedená a on nebyl ženatý, takže nevím, co by měli mít společného. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem zvažovala žalobu. Jinak se mám dobře. Jsem na chalupě. Je tu se mnou i bratr a zrovna jsem přemýšlela, že se půjdu vykoupat do bazénu.

Musíte být na sebe opatrná.
To ano. Já jsem tedy od pasu nahoru dobrá. Také chodím na besedy a dopisuji devatenáctou knížku. To já zase nejsem líná. (smích) Dnes jsem třeba žehlila a to byl nervák, protože tady nemáme prkno a já u toho musela být tak zvláštně natočená... (smích)

To je hezké, že píšete knížku...
Ale ony ty knížky jsou čím dál tím blbější. Už to po sobě ani nepřečtu. Já si to všechno píšu rukou. Také nemám internet, to jsem nějak prošvihla, ale teď už mi to za to nestojí. Asi od desíti let mám pocit, že příští rok umřu, ale to mi nebrání v jásavém pohledu na život. (smích) Umřít musíme všichni, tak co se dá dělat.

Vy píšete knihy ručně?
Ano! Teď je to ale už příšerné. Jak jsem po té mozkové mrtvici, nemůžu to po sobě vůbec přečíst. Docela se s tím trápím, ale co se dá dělat. Myslím si, že tahle knížka bude už poslední. Oni pak chtějí vydat to nejlepší z Ivanky Deváté, takže to by byla ještě jedna a já bych to tak dotáhla do té dvacítky. Pak už to podle mě ale skončí. Do toho ještě jezdím na ty zájezdy. Když je to u Prahy, je to dobré, ale když jedeme někam daleko, tam třeba i spíme, protože vědí, že bych takové dvě dlouhé cesty nezvládla. Jinak už toho ale opravdu asi nechám...

Je dobře, že chodíte mezi lidi.
To víte, že je to dobře. Podepisuji knížky, fotky a vždycky tam je fronta. A vždycky je na těch besedách plno! Někdy musejí přinést i nové židle. Tuhle mě potkal takový mladík. Mohlo mu být tak sedmadvacet a říkal mi, že četl moji poslední knížku, která vyšla. A já jsem mu říkala: "To myslíte tu, které můj starší syn říká porno?" (smích) Ale to není žádné porno. Oni se tam o mně jen dozvěděli, co předtím nevěděli. (smích) A ten mladík mi pak ještě říkal: "Paní Devátá, mně se to tak líbilo. Kdybyste jen věděla, kolika lidem vy děláte radost." To je příjemné poslouchat. Nejsmutnější je, když mi říkají lidé, že mají všechny moje knížky, a já přemýšlím nad tím, kdo teď bude kupovat ty dotisky. Protože já píšu třicet let. Začala jsem teprve v padesáti. Já jsem vždycky k tomu měla blízko, jenže to víte... Rodina, děti... Ale pak jsem začala psát a ono se mi to tak rozjelo! Každý rok - nanejvýš dva - jsem napsala jednu knížku.

Když jste začala psát, čekala jste, že budete mít takový úspěch?
Ale kdepak! Já jsem se pořád bála, že mi někdo řekne: Ševče, drž se svého kopyta! (smích) Hrozně jsem se bála, ale teď už se nebojím. Lidé mě strašně chválí za češtinu. Původně jsem totiž chtěla být profesorkou češtiny. Já jsem si ani na herectví nemyslela. Češtinu jsem úplně žrala. Učila jsem se texty, které jsem ani nemusela. Maminka mi třeba řekla, ať utřu prach, a já jsem chodila s knížkou a učila se. Milovala jsem to. Také mě může ranit mrtvice, když třeba udělají chybu v přechodníku, protože to já ovládám bezvadně. Naštěstí se to nestává tak často. (smích) Jinak jsem spokojená, ale tahle doba je příšerná...

To máte pravdu...
To zdražování je příšerné. A také ten covid. Teď mě čeká čtvrté očkování. Už jsem očkovaná třikrát, ale prý to stejně můžete chytit i tak. Mám pocit, že kdybych v mých letech ten covid dostala, je to blbé. Ale zase jsem si říkala: No, holka, na něco umřít musíš. (smích) Teď mi umřelo tolik kolegů o několik let mladších. Láďa Potměšil, Václav Postránecký... A já tady straším furt.