Eva Hudečková: Už jsem někde jinde

Před pětatřiceti lety skoncovala s herectvím a vrhla se na dráhu spisovatelky. Jak se Evě Hudečkové (73) daří a proč už se nikdy nechce postavit před filmovou kameru? Vše prozradila SEDMIČCE.

Evo, jaký máte vztah k výtvarnému umění?
Já jsem nadšený obdivovatel umění už odmalička, vždycky to byl můj sen, toužila jsem stát s paletou někde v krajině a dívat se na nebe, stromy a přírodu, kterou miluji. Vždy jsem obdivovala velké mistry, co vlastně všechno v té malbě dokázali o člověku sdělit. Pro mě je výtvarné umění obrovská svoboda, miluji to a ráda se na něj dívám. Osobně je mi líto, že mi Bůh nedal talent a nemohu to dělat.

Dal vám ale jiné talenty - a že jich není málo!
Moc děkuji! Když jsem odešla z herectví, dala jsem se na psaní. Během těch posledních dvaceti let mi vyšlo sedm knížek a mám z toho strašnou radost, protože je to práce, která mě absolutně naplňuje. Abych mohla psát, pořád se musím něco učit a studovat, abych nepsala nějaké bludy. Je to strašně krásná práce, jež mě nutí dostávat se do sfér, ve kterých jsem ještě nebyla. Velmi mě to těší a zajímá.

Kamery vám nechybějí?
Upřímně, ani ne. Já mám filmové vidění. Když píšu, přede mnou se míhají obrazy, které vlastně popíšu a potom do toho vnáším charakterové vlastnosti lidí, kteří třeba mohou být úplně jiní, než jak vypadají.

Tomu věřím, ale film je film. Skutečně vás návrat neláká?
Dostala jsem několik nabídek, ale já jsem věrný člověk, takže jsem teď věrná tomu, co dělám. Na herectví mám nádherné vzpomínky. Vlastně v psaní celá léta těžím ze zkušeností, které jsem se učila od takových mistrů, jako byli pan Macourek nebo pan Hubač. Ale už jsem někde jinde. Herectví pro mě byla nádherná přestupní stanice, dneska už se však držím svého kopyta. V psaní jsem velmi šťastná nejen kvůli psaní jako takovému, ale mám úžasné čtenáře a je nádhera poslouchat jejich vyznání.

Nechce se mi věřit, že dokážete tak úžasnou kariéru jednoduše pověsit na hřebík... Opravdu se vám nestýská?
Víte, někdy, když třeba můj manžel (houslista Václav Hudeček, pozn. red.) má v divadle koncert a muzikanti dozkoušejí a odejdou do šaten a já zůstanu na jevišti sama, svírá se mi srdce, jaká krása to byla a jak úžasní lidé byli kolem mě, a zasteskne se mi. Říkám si, že sem pořád nějak patřím, ale už bych se nedokázala vrátit. Přece jen to nedělám téměř 35 let, což je dlouhá doba, už bych se necítila pevná v kramflecích.