Andrea Pomeje: Nejhorší zážitek mého života byl Jirkův pohřeb

Ve svých třiceti dvou letech toho dýdžejka Andrea Pomeje už prožila tolik, co jiní nestihnou za celý život. Její manžel Jiří Pomeje (†54), který byl závislý na lécích a alkoholu, podlehl předloni v únoru rakovině hrtanu. Andrea zůstala sama na výchovu dnes sedmileté dcery Aničky, čelila ostrým útokům médií, a aby toho nebylo málo, stále musí řešit problémy spojené s manželovými mnohamilionovými dluhy. Jak to zvládá, prozradila v rozhovoru.

Andreo, nebudeme zastírat, že se známe, a proto si tykáme. Jak bys zhodnotila rok 2020?
Pravda je, že uplynulý rok pro mě byl neskutečně náročný. Kvůli pandemii jsem přišla o ventil, což bylo moje hraní jako dýdžejka, a najednou to na mě celé dolehlo. Když se vrátíme zpátky v čase do doby, než Jirka onemocněl, tak už tenkrát jsem prožívala extrémní stres. Nebyla jsem v našem vztahu šťastná, řešila spousty problémů, které byly jeho, a já na něj za to byla naštvaná. Neustále jsem byla frustrovaná z toho, že řeším něco, co se mnou nemá nic společného, a mám vedle sebe manžela, kterému je to jedno...

Změnilo se něco, když onemocněl?
Doufala jsem v to, ale ne. Věřila jsem, že změní svůj životní styl a vůbec postoj k životu, jenže opak byl pravda. Sice jsem s ním už v té době nechtěla být, ale když onemocněl, najednou to city zase nastartovalo. Bála jsem se o něj, nechtěla, aby odešel. Neuměla jsem si život bez něj představit. Ten rok jeho nemoci jsem prožila v takovém divném stavu, kdy chodila spousta lidí okolo a neustále nám radili. Mnozí se mu snažili i pomoct. On to ale tak nebral. Byl zacyklený v sebetrýznění, sebelítosti, depresích a smutku. Bylo těžké tomu přihlížet.

To je fakt. Pamatuju si na rozhovory, v nichž si stěžoval na celý svět.
Já si myslím, že ke konci, kdy dával rozhovory, už byl trošku mimo. Nebylo mu dobře, užíval léky, které jeho stav ještě zhoršovaly - a v kombinaci s alkoholem to bylo zlé. Na druhou stranu ho teď chápu a vůbec se na něj nezlobím. Dnes se na to koukám jinak a zpětně vím, že jsem se měla chovat jinak. Řekla bych, že potřeboval pomoct a že ho měli hospitalizovat a léčit ne na rakovinu, ale hlavně na psychiku.

Vyčítáš si něco?
Lituju toho, že jsem se s ním nepřišla rozloučit. Nosila jsem to v sobě hodně dlouho poté, co umřel, protože jsem během jeho posledních týdnů cítila strašný tlak, že mě chce vidět. Řešila jsem to s jeho maminkou a sestrou, které tam za ním chodily - já je zbožňuju a hrozně jim věřím -, a ony mi řekly, že je ve stavu, že ho každá blbost rozruší, a to jeho situaci zhorší. Na základě toho jsem se rozhodla, že tam nepůjdu, i když jsem byla manželka a mohla jsem. Prostě jsem se bála, že by se mu přitížilo.

Co bylo to nejhorší, co jsi v souvislosti s Jirkou zažila?
Nejhorší zážitek mého života byl Jirkův pohřeb. Už mi umřelo dost blízkých lidí, ale tohle byla čirá hrůza. Loučila jsem se s člověkem, kterého jsem milovala, který mi doteď chybí - a měla jsem před obličejem desítky fotografů. Bylo to tak traumatizující, že jsem řekla, že kdyby se mi něco stalo, tak nikdy nechci pohřeb. Chci, aby se se mnou každý rozloučil po svém, ale tohle už ne. Ještě teď je mi z toho zle. Asi to ve mně spustilo nějaké věci, ať už šlo o to, jak mě veřejnost odsuzovala, nebo jak jsem byla lynčovaná na internetu a nemohla mluvit. Cokoli bych řekla, by bylo špatně... A vše se projevilo vloni, kdy to na mě prostě padlo.

Mužský vzor dcera Anička vidí i ve tvém příteli Petrovi. Bereš to tak, že ti ho sneslo nebe?
Rozhodně. Řekla bych, že jsme si oboustrannou záchranou. Našli jsme se v tu nejlepší možnou chvíli. Prošli jsme společně největšími hrůzami, co existují, protože jsem Péťu potkala v létě, před dvěma a půl roky, kdy tu ještě Jirka byl, byl zdravý a věřil, že se náš vztah znovu obnoví. Byly to dennodenní Jirkovy nájezdy. Chodil k nám opilý, bouchal na dveře, propíchal mi gumy u auta. Dnes ale chápu, proč se tak choval. Byl nešťastný a smutný. Do poslední chvíle doufal, že přijde někdo a vše vyřeší - spraví mu vztah i zdraví -, a to byla ta chyba, on sám dělal pravý opak.

Co tě štvalo nejvíc?
Jirka byl v hloubi duše hrozně hodný člověk. Nikdy nikomu nechtěl cíleně ublížit. Nezažila jsem, že by o někom mluvil se záští. Lidi ho milovali, nebo nesnášeli. Tolik kreativity a energie jsem v jednom člověku NIKDY neviděla. Dokázal být dechberoucí a šarmantní. A o to víc mě štve, že to prostě vzdal! Jsem přesvědčená, že kdyby prošel protialkoholním léčením, ještě by Aničku odvedl k maturitě. Jsem mu ale nesmírně vděčná za školu života, kterou mi dal, a nikdy ho za to nepřestanu milovat.