Přečtěte si poslední rozhovor s Vlastimilem Bedrnou, který poskytl Sedmičce

Herec a dabér Vlastimil Bedrna (†89) včera odešel do hereckého nebe. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor, který 30. ledna poskytl týdeníku SEDMIČKA.

Pane Bedrno, jak se momentálně cítíte?
Teď už dobře. Měl jsem trochu problémy s dýcháním, ale už je to daleko lepší. Slyšíte to na hlase, že je slabší, ale jak jste přišli, hned je mi líp, alespoň si mám s kým povídat, rozmluvím se a je mi veseleji.

On sem za vámi nikdo nechodí?
Ale jo. Mám skvělou rodinu, ti mi dělají radost, chodí za mnou pravidelně. Jsou moc hodní, i vnoučata, které mám od dcery Vlastičky, kterou mám s Laďkou Kozderkovou. To víte, denně tu být nemůžou, ale vždycky, když mají chviličku, tak jsou tu, i když třeba na chvilku nebo i na hodinu dvě. Jinak z kolegů sem nikdo nechodí. Počkejte, to chcete říct, že na vás zapomněli? Dnes je doba složitá, každý toho má hodně a mají co dělat sami se sebou, aby se uživili. Jednou za měsíc, za dva by si čas najít mohli, nemyslíte? To já nevím, jak to mají. Na nikoho se nezlobím, nikomu nic nezazlívám. Někteří si třeba myslí, že už ani nežiju. (smích) Ale já žiju a žiju rád, i když jsem vlastně jen v tomhle pokoji a ležím. A není vám dlouhá chvíle? Ani ne. Mám tu televizi, tu sleduji skoro pořád. Mám sluchátka, se kterými jednak skvěle slyším a také tím neruším další spolubydlící. Něco si občas čtu nebo spím. Spánek mi pomáhá.

Jaké jsou sestřičky a personál?
Všichni jsou tu skvělí. Opravdu se tu o mě a nejenom o mě, ale i o další skvěle starají. Jsou hodní, trpěliví a taky se spolu zasmějeme. Mně tu vážně nic neschází. A sestřičky, na ty se rád podívám...

Jak se stalo, že dožíváte v domově pro seniory?
Měl jsem před mnoha lety mrtvici a zasáhlo mi to levou stranu. Takže potřebuji stálou péči, ale já si nestěžuju. Beru to tak, jak to je. Proč naříkat? Snažím se být pořád nad věcí, veselý a mít radost z maličkostí. Říkal jste, že se hodně díváte na televizi. Sledujete věci, ve kterých jste hrál? Občas ano. Dívám se na to, co jsem kde zkazil, co bych udělal jinak, lépe. Ale hlavně sleduji cestopisy, seriály. Rád se dívám na komedie a na pohádky. Taky v těch jsem hrál nejraději. Bavilo mě to, i když jsem někdy hrál takové ty blbečky. Vyřádil jsem se na tom.

Byla role, kterou jste odmítl nebo se vám do ní nechtělo?
Někdy byly role lepší, jindy horší, ale nikdy jsem asi ani nic neodmítl. Myslím si, že herec má hrát, co je mu dáno, od toho je herec. Já jsem si nikdy nevybíral, protože všechno jsem bral jako příležitost. Někam mě to posunulo. A když to třeba nebylo zrovna nejlepší dílo, tak jsem se tam zase poznal s prima lidmi.

Co vaše slavná dabingová role Homera Simpsona, jak na to období vzpomínáte?
To byla krásná doba, tohle jsem dělal strašně rád. Pak přišla nemoc a už to nešlo, proto to převzal Vlastík Zavřel. Jsem rád, že tak skvěle. V Simpsonových se mi moc líbí i Martin Dejdar. To je bezva chlap a skvělý herec, který zahraje všechno... On je takový ten chlap, kterého když vidíte na obrazovce, víte, že se nebudete nudit.

Vidím, že Simpsonovými žijete stále, máte dokonce tričko s obrázkem.
No jasně! Když to nemůžu dělat, tak to aspoň sleduju a ležím v tom. Na Simpsonovy se dívám v televizi a baví mě to. Je to fenomén a jsem rád, že to baví malé i velké. Jen máloco tohle někdy překoná.

Když jsme mluvili o vašich rolích, byla nějaká, kterou jste si chtěl zahrát a nepodařilo se vám to?
Snad ani ne. Jen v divadle jsem udělal hodně rolí, v televizi, ve filmu taky. Neměl jsem nikdy tyhle sny. Ale bavilo mě hrát takový ty poťouchlý trouby. Podobně jako to dělal Luděk Sobota, což je mimochodem bezva chlap a velmi chytrej. Ono totiž blbečka nemůže hrát blbeček, ale musí to být chytrej člověk, aby věděl, jak tu roli uchopit.

Ztvárnil jste řadu rolí, nejen televizních a filmových, ale i divadelních. Na co nejraději vzpomínáte?
Moc rád vzpomínám na to, jak mě Darek Vostřel kdysi oslovil ke spolupráci a stal jsem se jedním ze zakládajících členů Divadla Rokoko. Tam jsem hrál s Jiřím Šaškem. Pak jsem působil v Divadle Na zábradlí, kde jsem hrál vlastně ve všech věcech, které režíroval Evald Šorm. Tam jsme hráli třeba s Helenkou Růžičkovou, byla skvělá. A pak jsem byl na Palmovce.

Už jste zmínil Laďku Kozderkovou, vaši bývalou manželku a vlastně i kolegyni. Díváte se rád na filmy, ve kterých hrála?
Ano, určitě. Byla úžasná, měla obrovský talent po všech stránkách a měla přesně to, co by každá správná velká hvězda měla mít. Ona hvězda byla! Uměla úžasně zpívat, zpívala skvěle šansony, výborně hrála, byla komička i dramatická herečka, nadaná i pohybově. Krásně tančila... To neumí každá. Kdyby žila v zahraničí, tak by z ní byla obrovská hvězda. Měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala světovou hvězdou.

Vy jste spolu jako manželé byli 12 let, od doby, kdy jste se vzali, až po rok 1986, než zemřela. Jaké bylo vaše manželství?
No, já si myslím, že až na drobné šrámy, které má asi každý vztah, docela harmonické. Hodně jsme se spolu nasmáli. To víte, že jsme se taky někdy nepohodli a já ji maličko zlobil. Ale byla úžasná žena. Byla tolerantní a měla smysl pro humor.

Kdysi jste se přiznal k tomu, že jste miloval rovněž Hanu Hegerovou. Co byste nám o tom řekl?
Asi jen to, že Hana Hegerová byla taky úžasná a krásná dáma, velmi talentovaná. Ale jako správný gentleman bych víc neříkal. (smích) Byla to moje veliká láska. Začínali jsme spolu v Rokoku, ale to už je tak strašně dávno... Snad se jí daří dobře.

Vám se ženy asi hodně líbily, že?
To máte pravdu. Hodně! Ale vždycky musely být něčím zajímavé, trochu netradiční. Musely to být osobnosti, ne takové ty tuctovky. A taky to musely být ženy, které byly samostatné, měly náboj a byly vtipné. Na druhou stranu nějak nemůžu pochopit, co na mně ty ženský vlastně viděly. Asi to, že jsem je uměl pobavit a byl jsem pořád veselej. Nevím.

Když se od žen dostaneme k vašim kolegům, s kým z nich jste se přátelil a setkával v soukromí?
Byl to hlavně Antonín Šůra, s tím jsem byl kamarád jak na jevišti, tak také v soukromí. My jsme spolu hráli v komediích, třeba v seriálu Robot Emil. To byly krásné časy. Pak s Jardou Marešem, který taky hodně hrál ve filmech, a z hereček to byla třeba Jitka Frantová, která dostala od prezidenta před asi dvěma lety vyznamenání. No a s Helenkou Růžičkovou, Stellinkou Zázvorkovou, Jiřinkou Bohdalovou, Aťkou Janouškovou, Janou Hlaváčovou, Dášou Veškrnovou... Bylo jich hodně.

Kdybyste se mohl dnes vrátit do divadla nebo před kameru, co by vás bavilo?
Asi bych pokračoval v tom, v čem jsem byl, myslím si, dobře posuzován, tedy v komediálnosti. Rád bych dělal komedie nebo pohádky nebo nějaké historické věci. To mě vždycky bavilo, stejně jako samotná historie. A určitě bych rád hrál v nějakém seriálu.

Ruku na srdce, vás ty dnešní seriály baví?
Postrádám tam občas přirozený humor. Takové to, co není nucené, ale lidi se baví. U některých pak postrádám, že role nehrají, ale jenom odříkávají. Dneska se dělají ty věci sice trochu jinak, ale už se tolik neklade důraz na tu kvalitu. Spíš je to o množství, ale vážím si mnohých kolegů, kteří jsou třeba mladší a dávají tam humor. Třeba Luděk Sobota, Petr Nárožný, Jirka Krampol nebo ti, kteří už nežijí, jako Slávek Šimek a Vláďa Brabec.

Jací herci vás inspirovali, když jste začínal?
Měl jste nějaké vzory? Určitě měl. Jako posluchač divadelní fakulty jsem měl pár kantorů a později i kolegů, kteří mi toho hodně dali. A těšilo mě, že jsem tehdy dostával příležitosti na malé roličky v Národním divadle. Tam jsem si zamiloval takové typy, jako byli Bohouš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, pan Pivec, Jiří Plachý, Jiřinka Šejbalová, Olga Scheinpflugová a celá plejáda starších herců. To pro mě byla obrovská škola. Skvělý byl samozřejmě taky Radovan Lukavský, toho jsem si nesmírně vážil. Myslím, že také on měl ke mně vybudovaný hezký vztah.

O co se kromě filmu nebo televize zajímáte? Baví vás politika?
Sleduju politiku jako hru, protože to hra vlastně je. Hrozně rád sleduju krokové variace a vyjadřování Andreje Babiše. Ten člověk mě baví a sleduju rád, jak to s ním vypadá. Ne že bych mu nějak zvlášť fandil, ale pozoruju ho. Stejně tak pozoruju Miloše Zemana. To je chytrý člověk. To zdravíčko u něj už taky není nejlepší, ale je mi sympatický a je to chytrý člověk.

Když shrnete ten váš dosavadní život, co byste o něm řekl? Trápí vás něco?
Ne, netrápí mě nic. Jsem poměrně spokojený s tím, co mám za sebou. Nemám si na co stěžovat. Jediné, co mě kdy trápilo, byly faleš, zloba, lži. Když si lidi dělají naschvály. To nemám rád. Ale jinak si myslím, že jsem měl kolem sebe fajn lidi a dostával hezké pracovní příležitosti.

Měl jste někdy v životě neřesti?
Jednu dobu jsem pil víno. Docela dost. Třeba s Tondou Šůrou, co jsme dělali Robota Emila, jsme ho vypili opravdu hodně. Ale nikdy jsem nebyl alkoholik. Tvrdý jsem nepil, ten jsem nikdy moc nemusel. A taky jsem kouřil, i když jen fajfku. Pak jsem zbožňoval Churchilla, takže po dobrém jídle nebo pití jsem si dával dobré doutníky. Taky jsem zbožňoval sladké věci, čokoládu, ale když mi přišli na cukrovku, musel jsem to omezit. Čokoládu mám rád pořád. Drží sílu, dodává energii a je dobrá na mozek.

Vy jste byl pověstný gurmán, umíte vařit?
Jéje! Já jsem hodně rád a hodně dobře vařil, taky jsem hodně pekl. Z jídel mám dodnes rád většinou pečená masa, omáčky, vepřo knedlo zelo, to na prvním místě. Ale zelí musí být dobře ochucené, což je někdy věda. Hrozně rád jsem dělával taky domácí chleba, buchty nebo koláče. Vždycky mě to bavilo.

Máte nějaké přání, které byste si ještě rád splnil?
Ani ne. Byl bych rád, kdyby lidi na sebe byli hodnější, aby si jeden druhého vážil, aby si nezáviděli, neubližovali a nedělali mezi sebou zbytečné rozbroje. Jsme tady jen na chviličku a podívejte se - pak vás potká něco takového jako mě a jste rádi za to, že vám má kdo pomoct, posloužit a že to dělá s láskou a od srdce jako ti všichni tady, kteří se o nás starají.

Co byste, pane Bedrno, popřál našim čtenářům?
Já jim přeji hodně štěstí, zdraví, lásky a hlavně humoru. Aby měli každý den důvod se něčemu zasmát. Celý život jsem se smál a smál jsem se rád, to mě vždycky drželo nad vodou. Asi taky proto ještě žiju!