Petra Hapková: Můj život je plný náhod
Když v roce 2010 přijela jako každý rok za otcem, skladatelem Petrem Hapkou (†70), na Vánoce do Čech, napadlo ji, že by tu mohla zakotvit. Měla dostudováno, pustila v Itálii byt a nebylo nic, co by ji tam drželo. A tak zůstala. Rozjela si pěveckou kariéru a odstartovala po všech stránkách svůj nový život. Jak je zpěvačka Petra Hapková (35), která nyní očekává narození prvního potomka, v Česku spokojená? Kdy si na svého tátu nejčastěji vzpomene? A proč jí nikdy nenapsal žádnou písničku?
Nazpívala jste otcovy písně, které nyní vycházejí na albu Hapková zpívá Hapku - Kdo jinej než já. Bylo pro vás těžké je nazpívat? Přece jen jsou to teprve tři roky, co zemřel.
Ne, vůbec. Naopak. Byla to strašná radost.
Jak ten nápad vznikl?
V mém životě je všechno strašná náhoda, což mě občas hodně baví. Začala jsem zpívat šansony, a to nejen tátovy, ale až po jeho smrti. Předtím jsem se tomu bránila. Nechtěla jsem a pak, když umřel, jsem si říkala: "Ježíšmarjá, vlastně proč ne." Jak mi chyběl, chtěla jsem ho slyšet. A tak jsem začala zpívat a ohlasy byly neskutečné, protože lidi ty písničky milujou. A troufnu si říct, že je mají rádi i ode mě. Tak nějak se to prostě rozvinulo. Začala jsem jezdit s šansonovým recitálem, který má neskutečný úspěch, a pak úplně náhodou přišel producent Martin Hrdinka a říká: "Proč nenatočíme desku s tátovými věcmi?" Tak jsem mu řekla: "Proč ne?"
Otec vás nikdy nevedl k tomu, abyste zpívala jeho písničky?
Jednak on nikdy nikoho do ničeho nenutil, mě už vůbec ne, a hlavně mě znal jako bluesovou zpěvačku a nikdy neslyšel, že bych zazpívala byť jen slabiku česky. (smích)
Takže jste ho takhle ex post asi docela překvapila...
Já vždycky říkám: "Ještě na mě nespadla žádná cihla, tak se mu to asi líbí."
Nikdy ani neměl tendenci vám něco složit?
Ne, protože jsem dělala něco úplně jiného.
Narodila jste se v Římě a žila jste tam až do svých osmadvaceti let. Věnovala jste se zpěvu i v Itálii? Někde jsem četla, že jste vystudovala herectví.
To herectví mě strašně moc bavilo a pak jsem se kvůli okolnostem, které jsem nemohla ovlivnit, přestěhovala do jiného města na vysokou školu, kde už nebyl žádný dobrý divadelní kroužek, takže jsem toho nechala. A když jsem dostudovala, přestěhovala jsem se sem. Naštěstí to zpívání se dá dělat prakticky všude, takže jsem u toho už tak nějak zůstala.
Zpívání máte jako koníček, nebo vás to i živí?
Posledních šest let se tomu věnuji už na plný úvazek, takže mě to živí a jsem spokojená.
Vychází vám již zmiňované album. Prý jste si na něj vybrala písničky, které máte od táty nejraději. Je to pravda?
Úplně poslední slovo jsem neměla. I teď mě kolikrát ještě napadne nějaká písnička, o které si říkám, že by tam také mohla být, takže možná vydám ještě třeba osmdesát šest alb, protože těch písniček je tolik... a já je mám ráda skoro všechny. (smích) Tady na tom albu jsem si prosadila čtyři věci, na nichž jsem vyrůstala a které miluju, a dalších sedm mi bylo nabídnuto spolu s jinými písněmi, které jsem třeba ani neznala. Tak jsem si je pustila a říkala si: "Ježíš, to je dobrý!"
Táta skládal hodně i duety. Nenapadlo vás si nějaký s někým zazpívat?
Napadlo, ale tohle bylo vlastně tak narychlo, že jsem se musela s některými věcmi sžít, že jsme to zatím nechali otevřené. Ale klidně bych do toho ráda v budoucnu šla. Jsem pro každou legraci.
S kým byste si chtěla střihnout duet?
S kým? Mně se strašně líbí kombinované duety - muž a žena, ráda bych si zazpívala třeba s Richardem Müllerem, Michaelem Kocábem, Bolkem Polívkou. (smích) Pokud ty lidi znám, jsou mi milí a mám je ráda, šla bych do toho. Kdyby samozřejmě chtěli i oni.
Celý rozhovor s Petrou Hapkovou najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA!