Petr Janda napsal manželce písničku a ona ho s ní vypakovala!

Druhého května oslavil Petr Janda pětasedmdesáté narozeniny a k nim mu vyšlo album Ještě držím pohromadě - Best of. Obsahuje nejlepší "neolympické" nahrávky z let 1985 až 2016.

Vaše nové album je průřezem tvorbou, která vznikla mimo Olympic. Z té je asi nejznámější spolupráce s Petrou Janů. Jak na ni vzpomínáte?

To bylo samozřejmě skvělé. Udělali jsme spolu dvě její desky, kde jsem byl producent a autor. Na té první jsem dokonce měl stoprocentní zastoupení, na druhou pak napsal nějaké písničky i Ota Petřina. Ale tak velký šlágr, jako je na té první Jedeme dál nebo Není nám už sedmnáct, tam už nebyl.

Skladbu Ještě držím pohromadě, která dala vaší desce název, jste paradoxně nahrál už v roce 2008. To jste asi netušil, že budete tak dobře "držet pohromadě" ještě skoro po dalších deseti letech?

To opravdu ne. To bylo docela zvláštní. Moje manželka tehdy chtěla, abych jí napsal písničku. Tak jsem jí složil tenhle upřímný obraz mé tehdejší duše a tělesné schránky, o tom, jak se cítím. Okolo toho sloganu jsem šmejdil dlouho. Jenže ona tu písničku moc nepřijala, měla zjevně představu romantické pomalé skladby, jako bylo Okno mé lásky, a nebyla příliš spokojená. Ale já tu písničku mám rád, na sólových koncertech ji často zpívám.

Pomáháte nějak tomu "udržování se pohromadě"?

Bez toho už by to nešlo. Snažím se být aktivní, třikrát týdně chodím hrát tenis, občas ráno vozím děti do školy a do školky. Teď na jaře se rád starám o kytičky a o zeleninu na zahradě. Plavu, lyžuju, letos v zimě jsem dokonce i bruslil. Jako za mlada (smích).

Aktuální deska je výběr často i unikátních rarit. Uzavírá ji instrumentální skladba ze spolupráce s Lubošem Andrštem a Lubomírem Brabcem. Jak k tomu tehdy došlo?

To byl projekt, který jsme udělali asi před deseti lety. Říkali jsme si, že spojíme jazz, rock a klasiku. Hráli jsme všechno možné. Turné bylo velmi úspěšné, pak jsme to i nahráli.

Vlastní instrumentální album jste nikdy mít nechtěl?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Původně jsem byl houslista, tak jsem si říkal, že bych si vybral některé věty z houslových koncertů, které jsem hrával, a nahrál je na kytaru. Ale nějak jsem nakonec k tomu neměl sílu.

Kdy jste mimochodem držel housle naposledy v ruce?

Předevčírem. Moje holčičky chtěly zahrát, tak jsem jim zahrál. Ale to moje hraní je už bída. Je to nejkrásnější nástroj, jaký lidstvo vymyslelo, ale je těžký. Nikomu nic nedá zadarmo. Houslové mistry jsem vždy obdivoval, tu jejich preciznost, s jakou kladou prsty na milimetry přesně, měli by jim dávat Nobelovu cenu.

Koncertujete pořád a často, v klubech i na malých městech. Dnes už je to nezvyklé, všechny velké kapely už dělají jen pár koncertů ročně, malá turné po halách a stadionech. Vás by podobný přístup nebavil?

"Vždy odpovídám, že my jsme muzikantská kapela. Neděláme to, jen abychom vydělali peníze nebo abychom se mohli vychloubat, kolik na nás přišlo lidí, ale protože nás to prostě baví a chceme si zahrát. A já sám hraju ještě i mimo Olympik, pořád s někým. Nebo i sám. Nechci se o tu radost připravovat. Někoho baví automaty, jiného malování, mě baví hrát na kytaru.

Podívejte se na některé kapely. Hrají pomalu jednou za dva roky, udělají obří koncert, přijdou tam tisíce lidí, mají tam obří aparaturu, která je stojí pomalu víc, než vyberou... Jakou z toho můžou mít radost?  Vždyť musejí mít trému, že to zkazí, když tak dlouho nehráli! Já bych takhle fungovat nemohl. Já potřebuju hrát. A taky, co bych celou tu dobu dělal?"