Naše jsem měl pořád na talíři, říká Vladimír Polívka

Ve filmu Muzikál aneb Cesty ke štěstí hraje floutka, který si "vychutnává" syna slavného otce. Sám se nálepky "mladého Polívky" snaží zbavit: účinkuje v deseti představeních a letos ho čekají čtyři filmové premiéry.

Co vám natáčení dalo?
Prožil jsem letní lásku, ale bohužel netrvala moc dlouho, potkal jsem fajn lidi a bavilo mě trénovat tanec. Pracoval jsem s ročníkem z Ježkovy konzervatoře. Zvenku přišli ještě Adam Mišík a Anča Fialová, ostatní byli semknutá partička po pěti letech na škole. Přišlo mi to, jako když na fotbalový kemp přijede člověk, který nikdy nehrál fotbal. Navíc některý byli i o sedm let mladší. Já mám za sebou nějaké zkušenosti, oni sršeli energií. Tak moc, až to občas bylo otravný. Pořád bečeli Beyoncé a další popíky, po třinácti hodinách na place jsem byl vyřízenej, protože mám rád klid na soustředění. Byl jsem pasovanej na bručouna.

Trápíte se trémou, ale u rodičů jste přece viděl, že k herectví patří.
Nejsem velkej trémista, jen nemám rád premiéry. Nevím, nakolik měli naši trému, viděl jsem je soustředit se. Stejně jako syn architekta vidí, jak se táta soustředí, když projektuje.

Co zkouší zrovna na divadle, jak přemýšlí o budoucnosti nebo zda si myslí, že může být dívčím idolem, si můžete přečíst v rozhovoru s Vladimírem Polívkou v novém čísle týdeníku INSTINKT.