Miroslav Donutil: Rozhodl jsem se, že uspěji!

Bylo mu málem čtyřicet, když se rozhodl radikálně změnit celý svůj život. Vzal manželku se synem a odstěhoval se z Brna do Prahy, kde začínal od nuly. Risk se ovšem vyplatil. Dnes patří mezi naše nejpopulárnější herce, diváci ho milují a odborná kritika uznává. Miroslav Donutil (61).

Pane Donutile, souhlasíte s Milošem Kopeckým, který říkal, že když se třicetiletý herec představuje a musí říct, že je herec, tak je to průšvih?

Miloš Kopecký měl ve všem pravdu a určitě je dobře, když je herec po třicítce známý. Ale stačí to spíš až po čtyřicítce.

Když jste studoval herectví na brněnské JAMU snil jste o tom, že jednou budete slavný a populární?

Nestačí jenom snít i když sen je hezká věc a je dobré si sny plnit. Já jsem ale vždycky pevně věřil tomu, že když člověk chce pracovat naplno a podstoupit dřinu, která s tím souvisí, tak se to může podařit. K tomu je potřeba také veliká náhoda a obojí se u mě naštěstí sešlo.

Málem dvacet let jste působil v brněnském divadle Husa na provázku a byl jste známý jen na Brněnsku, trápilo vás to, že jste se neprosadil celorepublikově?

Netrápilo, protože jsme s divadlem zažili daleko větší slávu než třeba zažívám teď v Národním divadle. Tenkrát jsme v Brně nemohli vyjít ani na ulici. Husa na provázku bylo hodně slavné divadlo a nejenom v Brně, ale po celé Evropě. Projeli jsme mnoho zemí, takže jsem neměl důvod k tomu, aby mě to trápilo.

Na JAMU jste studoval s Bolkem Polívkou, Karlem Heřmánkem, Jiřím Bartoškou a Pavlem Zedníčkem. Byli to všechno vaši spolužáci z ročníku?

Byli z různých ročníků, tam se to ale nějak nedělilo. Všechny čtyři ročníky se prolínaly a bylo jedno, jestli jste byl v prvním, nebo ve čtvrtém. Celá plejáda dnešních vynikajících herců, kteří tehdy v Brně studovali, procházela Janáčkovou akademií múzických umění jako jedna parta.

Jaké jste měl s nimi vztahy?

Výborné a mám je dodnes.

Když jste dostal v roce 1982 nabídku angažmá do pražského Divadla Na zábradlí, tamní herecký soubor s vašim nástupem nesouhlasil a vy jste nakonec musel zůstat v Brně. V Divadle Na zábradlí v té době působili i vaši spolužáci z JAMU Karel Heřmánek, Jiří Bartoška a Pavel Zedníček. Jak jste to nesl, že vás mezi sebe nechtějí?

To je dodnes taková nevysvětlená záležitost... Osobně si myslím, že v tom malém divadle nebylo tolik rolí, kolik tam bylo herců. Asi nechtěli dál rozšiřovat konkurenci, protože si chtěli zahrát. Docela jsem tomu s odstupem času porozuměl i když v době, kdy se to dělo, jsem tím nadšen moc nebyl.

Poté jste během osmdesátých let dostal ještě několik nabídek na angažmá z pražských divadel, ale všechny jste odmítl, proč?

Nebylo jich zase tolik, byly dvě. Odmítl jsem je proto, že v té době se mi zase tolik z toho krásného Provázku nechtělo. Byl jsem tam naprosto šťastný a býval bych to neměnil, nebýt toho, že se v roce 1989 měnilo všechno. Vlastně jsem začal úplně od nuly a šel do Národního divadla.

Co vás zaujalo na nabídce z Národního divadla, že jste do něj v roce 1990 nastoupil?

Kam víc už může herec jít?

Jaké to je sbalit si v devětatřiceti letech věci a spolu s manželkou a dvanáctiletým synem opustit dosavadní život, známé a kamarády a přestěhovat se v podstatě do cizího města a začínat znovu?

Nebylo to jednoduché rozhodování hlavně pro ženu a pro syna Tomáše, protože se chtěl kamarádit s kamarády, které měl v Brně a nechtěl získávat nové. Naštěstí ho to v Praze brzy přešlo, našel si nové kamarády, vzápětí se mu narodil brácha, takže se v podstatě všechno stabilizovalo rychleji, než jsem si sám myslel.

Šel jste do Prahy i s takovým tím červíčkem pochybnosti, který v člověku hlodá a říká mu, že by mohl pohořet, že se mu ta nová kariéra nepovede?

Ne. Šel jsem do Prahy s tím, že jsem se rozhodl, že uspěji. Sice to je docela sebevědomé vyhlášení a samozřejmě jsem věděl, že se může klidně stát, že za týden vypadnu. Nicméně my jsme byli na Provázku režiséry Scherhauferem, Pospíšilem a Tálskou vždy motivování k co největším výkonům a chuti dobýt maximum, takže jsem věděl, že když to podstoupím, můžu uspět. A naštěstí se to stalo.

Celý rozhovor s hercem Miroslavem Donutilem najdete v aktuálním čísle Sedmičky, který vyšel 2. srpna.