Michaela Dolinová: S manželem si děláme radost

Oblíbená herečka a barrandovská rosnička Michaela Dolinová (53) je známá svou upřímnou bezprostředností. A právě milá upovídanost a spontánní chování jsou čas od času trnem v oku její rodině, kvůli níž se herečka své emoce ve společnosti snaží malinko držet na uzdě. V rozhovoru pro časopis SEDMIČKA se však nijak omezovat nemusela a s humorem sobě vlastním se rozvyprávěla o manželství, dcerách a v neposlední řadě o trampotách v mládí.

Michaelo, jste hodně aktivní. Plánujete dovolenou někde na horách?
Jezdíme každý rok do italských Dolomit. To mě naučil můj muž Honza. Nemám nic proti českým horám, dříve jsme jezdili třeba do Rokytnice, ale Dolomity jsou prostě srdcovka. Je tam méně lidí a příjemnější, teplejší počasí. Minulý rok jsem nebyla, protože jsem ošklivě upadla a pochroumala si vazy v koleni, a vzhledem k tomu, že jsem s tím nebyla u doktora - jsem v tomhle trochu neposlušný pacient -, uvidím, co to udělá letos.

Jezdíte jenom s manželem, nebo i s dcerami?
Je nás vždycky plné auto. Jezdíme já, manžel, moje dvě dcery, Honzovy dvě dcery a teď ještě možná přibereme i nějakého kluka. Jsem zvědavá, jak se tam všichni natlačíme. Auto jsme si kvůli tomu pořídili větší. Pokaždé si to uděláme příjemné, třeba se celý den těšíme na italskou čtyřchodovou večeři. Ve více lidech je takový pobyt lepší, večer hrajeme hry, povídáme u vínka a nasáváme tu skutečnost, že máme, byť dospělé, děti jen sami pro sebe. Myslím, že trávit společný týden jen ve dvou není ono. Samozřejmě pokud je ta dvojice čerstvá, tak to spolu vydrží, ale u snídaně spolu, na lanovce spolu, u večeře spolu... Ještě že tam jsou ty děti! S mužem naopak krásně zvládáme poznávací zájezdy, kde se přejíždí z místa na místo, plánuje se každý den a večer jsme tak utahaní, že jsme rádi, že se máme.

Jak se stane, že se potká herečka se soudcem?
Jedině pracovně. Tyhle dvě profese jsou naprosto jiné sféry. My jsme se seznámili skrze projekt Babybox, kterému jsem tehdy dělala patronku a můj muž ho zaštiťoval po právní stránce. Dlouho jsme kolem sebe chodili, než mě vůbec napadlo, se mi tenhle pán mohl líbit. Pro mě ta profese byla tak strašně vzdálená, že mě ani nenapadlo, že bych si s takovým člověkem mohla rozumět.

Co vás na něm nejvíce přitahovalo? Čím vás dostal?
Taková jistá serióznost a vážnost, se kterou jsem se vůbec nesetkávala ve své profesi, opravdovost, ryzost a to, že když se něco domluvilo, tak to platilo. Také určitá konzervativnost, kterou, čím jsem starší, dokážu čím dál víc ocenit. A také to, že mě miloval a dával to poměrně hodně najevo. To každé ženě lichotí. Mně bylo v té době pětačtyřicet, také už jsem měla něco za sebou, a dokázala jsem odhadnout, jestli to se mnou myslí vážně a nenechá mě někdy na holičkách.

Vy jste poměrně extrovertní osoba. Imponuje mu to na vás?
Mám pocit, že ze začátku ano, ale co jsme se poznávali víc a víc, začalo mu to trošku vadit. Proto se se svým mužem chovám v jeho společnosti úplně jinak než ve společnosti mých kolegů, herců a zpěváků. O tanečnících už ani nemluvím. To je další velmi svébytný svět. Jeho společnost je zkrátka jiná, lidé jsou tam ukázněnější. Můj muž je v projevu velmi solidní, ovšem měla byste s ním jít někdy na fotbalový zápas Dynama České Budějovice. (smích) Tam se otočí o tři sta šedesát stupňů a emoce jen lítají. Vždycky ho dráždila bezprostřednost a impulzivnost. Pokud to nehraničí s afektovaností, věřím, že to může být i zábavné. Myslím, že jsem i dost fl exibilní, což je věc, kterou se učí on ode mě. Je to i díky mé herecké profesi, člověk ve svobodném povolání si sám tvoří program nebo se mu musí přizpůsobovat. Každopádně nejsou dva dny stejné.

S tím souvisí i moje další otázka. Jak probíhalo vaše společné sžívání? Museli jste přijít s nějakým zásadním kompromisem? Přece jen má člověk už svoje návyky...
Člověk se vůbec diví, že si to nějak sedlo a funguje to. Mladí lidé, když spolu chtějí žít, nejdřív si to zkusí. My jsme neměli možnost. Oba jsme proto ze začátku trnuli, kde bude ten největší střet, ale naštěstí nepřišel. I když jsou tam nějaké drobnosti. Já mám třeba ráda tmu nebo lehké přítmí se svíčkami a také, když se v místnostech zavírá. Honza má naopak rád všude rozsvíceno a otevřeno. Jsou to takové praktické věci, se kterými se stále potýkáme. Zvykat jsme si museli spíš na náš životní styl. Já žiju ze dne na den, program se mi každou chvíli mění, přičemž můj manžel má naopak přesně daný pracovní rozvrh. Časem jsme se s tím naučili fungovat, ale ze začátku to byl zdroj určité nervozity, protože musel zjišťovat, co kdy mám, abychom mohli něco naplánovat, navíc jsem občas zapomněla nahlásit, že budu tři dny někde na zájezdě. Už si na to ale snažím dávat pozor. Bylo to asi tím, že jsem předtím měla vedle sebe člověka z branže. Tam nikomu nevadilo, že najednou někdo nebyl doma, byl doma, nebyl doma delší dobu a tak stále dokola. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec nevím, jak jsem vychovala obě děti. (smích)

Je pro vás problém naplánovat společnou dovolenou?
Vlastně ani ne. Honza chce mít dovolenou vždycky v březnu a začátkem července a všichni se tomu musíme přizpůsobit. Ale jelikož já mám volnou pracovní dobu, jde to. Kdybych byla nastálo v divadle, nešlo by to.

Je něco, co jste se ve druhém manželství naučila?
Rozhodně. Začala jsem více vařit a péct. Můj muž má rád sladké, a když mu chci udělat radost, upeču buchtu nebo koláč. A vůbec to není o tom, že bych se v tom nějak vyžívala, mě to vlastně nebaví. Ale zjistila jsem, že člověk by se měl naučit dělat tomu druhému radost. Jeho také nebaví se mnou chodit na procházky, což je typická záliba všech manželek, ale jednou za půl roku se mnou jde. Když se tak zamyslím, já peču častěji... (smích) Anebo mě vezme na tenis, přestože jsem o dost tříd horší než on a hru si moc neužije. A to se cení.

Celý rozhovor s Michaelou Dolinovou najdete v aktuální SEDMIČCE!