Mám štěstí, že tu pořád straším, říká Dagmar Pecková

Její příběh fascinuje i po šestatřiceti letech, kdy začala její kariéra. V Národním divadle ji odmítli, svět si ji okamžitě zamiloval. Tahle operní diva zůstává stejná: otevřená a bez manýrů. Teď se vrací s kabaretem, Carmen a vlastním festivalem.

V dubnu zahájíte v pražské Lucerně sérii sedmnácti koncertů Wanted. Co vás přivedlo k představení složenému z hudby německého skladatele dvacátých let Kurta Weilla?
Vracím se ke svým začátkům: v roce 1992 mě totiž Ruth Berghaus - což byla východoněmecká propagátorka Bertolta Brechta, sice rudá až po kořínky vlasů, ale jezdící mercedesem a pracující v západním Německu - angažovala na roli mladé prostitutky Jenny v opeře Vzestup a pád města Mahagonny od Kurta Weilla. A já se do jeho muziky úplně zbláznila.

Ruth Berghaus je ta dáma, která vám předpověděla velkou pěveckou kariéru?
To je ona. To se stalo v době, kdy se jednalo o obsazení Così fan tutte, kde jsem měla zpívat Dorabellu. Nicméně ona do svých projektů obsazovala lidi podle typů, takže každého nejprve chtěla vidět zpívat. A tak jsem jí vystřihla první árii Dorabelly a ona povídá: "Dost - to stačí! Jste úžasná - už vás vidím, jak si to špacírujete v norkovém kožichu po Salzburgu!" A uplynuly čtyři roky a já si to opravdu špacírovala po Salzburgu - jenomže bylo léto a to se člověk bude těžko po městě producírovat v kožichu. Nicméně jsem zašla do prvního krámu a ten norkáč si koupila, i když je Salzburg v době letních festivalů snad nejdražším městem na světě, takže jsem ho pořídila za trojnásobnou cenu, než by stál kdekoli jinde. Ale byla jsem v Salzburgu a měla jsem norkový kožich - i když jen v tašce. Každopádně proroctví rudé paní Berghaus jsem naplnila...

Jestliže sen o kožichu jste si splnila do čtyř let, tak proč jste se k zamilované hudbě Kurta Weilla dostala až s takovým odstupem?
Předtím jsem byla obsazovaná hlavně do Wagnerových oper, takže jsem vůbec neměla čas věnovat se Weillovi. Až jsem někdy před dvěma lety jela v Německu autem a poslouchala SWR 2, což je rozhlasová stanice podobná zdejší Vltavě, kde zrovna běžel pořad o dílech Kurta Weilla a Bertolta Brechta. A já se z toho úplně rozložila - jakmile jsem přijela domů, okamžitě jsem si objednala klavírní výtahy ze všech jejich oper snad za pět set eur. Kurt Weill je fascinující osobnost. Ač Němec a Žid, ve Francii ho považují za svého skladatele kvůli šansonům, které dokázal psát lépe než francouzští autoři, v Americe zase patří k zakladatelům muzikálů. I když se o tom moc neví, tak jeho písně jedou po celém světě - vždyť třeba u nás je zpíval Miloš Kopecký nebo Hana Hegerová s texty Jiřího Suchého a Pavla Kopty.

Jak vzpomíná na své vystupování se Spirituál kvintetem, jak ji napadlo založit si vlastní festival nebo co říká na to, že v Litomyšli má vlastní pamětní desku, se dočtete v novém čísle týdeníku INSTINKT.