Vendula Svobodová: Na psychické samotce

Před dvanácti lety jí zemřela dcera, před šesti manžel Karel Svoboda. A teď se zhroutilo i její další manželství. "Toužím po lásce. Jsem párovej člověk. A tu psychickou samotku už mám nějak dlouho," říká Vendula Svobodová, máma sedmiletého Jakuba a ředitelka Kapky naděje v rozhovoru pro časopis Instinkt.

Mluvila jste o strachu a úzkosti, použila jste termín deprese… To asi nemyslíte regulérní depresi, jakou trpěl váš první muž?

Ne, to snad ne…

A byla jste někdy v takovém hraničním psychickém stavu?

Po smrti dcery. Pak po Karlově smrti už asi ne, protože jsem měla Jakuba, ale taky to bylo dno. A teď jsem zase na dně, zase se odrážím.

Takže krize ve vašem vztahu s Patrikem Aušem skončila definitivním rozchodem?

To už je ale déle. Já o tom nechci mluvit, prostě je konec. Konec. Ale nejhorší na tom všem jsou otázky mého syna.

Bral ho jako tátu?

Hm. Ale, co bude dál, právě nevím… jak to říkala maminka Forrestu Gumpovi, že život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, jakej bonbon si zrovna rozbalíš… Já to taky nevím. Jsem člověk plnej emocí, k těm emocím patří neodlučně láska. A já po ní toužím, chci milovat a být milována, rodina a vztah je pro mě absolutní vrchol blaha a základ. Jsem párovej člověk. A tu psychickou samotku už mám nějak dlouho.

Jak dlouho?

Skoro rok. K něčemu je to dobrý, člověk se naučí žít sám se sebou, vyrovná se se spoustou věcí, které má v sobě, možná se začne mít i víc rád, začne se analyzovat, v tom mi už dost dlouho pomáhá můj psycholog. Říká, že je velká škoda, že někteří lidé nevědí, kdo to je Vendula. Znají jen ten zkreslený zmatek a divný mediální obraz. Ale lidi, kteří mě opravdu znají, tak znají moje plusy i minusy, vědí, že ve mně je obrovská živelnost, až nezkrotitelná, ale zároveň strašná potřeba lásky.

A váš druhý muž věděl, kdo je Vendula.

Teď jste to trefila, uhodila jste hřebíček na hlavičku… Nevěděl.

Více se dočtete ve čtvrtečním vydání časopisu Instinkt.