Klasická hudba je mému srdci nejblíž, říká houslista Pavel Šporcl

Houslista Pavel Šporcl (40) patří mezi naše ve světě nejznámější hudebníky. vyrostl sice na klasické hudbě, ale neustále se snaží objevovat nové žánry, kombinovat a vymýšlet tak, aby přiblížil vážnou hudbu i lidem, kteří se o ní jinak nezajímají. Teď vydává nové album pod názvem Mé houslové legendy.

Na světě je vaše nové CD. Jaký je to pro vás jako autora pocit, když dlouhá práce a snaha vyvrcholí a CD vyjde? Je to úleva, nebo naopak nervozita?

To se v tom oboje snoubí. Každopádně z toho mám velikou radost, stejně jako z každého nového CD, z každého koncertu, z každého turné. Mám radost a pocit dobře vykonané práce. A když je ta práce úspěšná, tak samozřejmě víc. Dneska se vůbec neví, jak nové CD bude úspěšné, kolik se ho prodá, kolik lidí se o něm dozví atd. Já se úspěch CD samozřejmě vždycky snažím vylepšit minimálně na turné a samozřejmě i normální propagací. Strach z toho, že by to mohlo být neúspěšné ani tak nemám, protože už v podstatě nemám jak to nějakou vůlí ovlivnit. Může se to líbit, nemusí se to líbit. Já jenom doufám, že ten repertoár, který jsem vybral na tohle poslední CD, se bude líbit minimálně lidem, kteří mají rádi klasiku. Myslím si, že to bude úspěšné i mezi houslisty, protože to je repertoár, který není tolik známý a mnoho z nich ho může využít pro své vlastní koncerty. A věřím, že bude úspěšné i v zahraničí.

Vy s partnerkou vychováváte tři děti. Dá se chvíle, když vydáte CD nebo odehrajete skvělý koncert, srovnat s tím pocitem, když se vám narodí potomek?

To se samozřejmě nedá srovnávat. Ty cédéčka, ty malé děti, jsou sice krásné, ale pomíjivé věci. Když se povede deska, je to super, ale s narozením dítěte se to srovnávat nedá. Ale těch "malých dětí" mám na svém kontě už asi dvanáct a všechny jsou samozřejmě speciální, na všech jsem si dal záležet a snažil jsem se, aby každé bylo jiné.

Věříte tomu, že nová deska, která je věnována klasické hudbě, se chytne i u mladých lidí, kteří klasiku normálně neposlouchají, ale vás znají z vašich předchozích projektů?

Já už se o to snažím mnoho let, aby mladí lidé chodili na koncerty klasické hudby. A myslím, že minimálně u rodičů současných mladých se mi to podařilo. Otázka je, kdo je to dneska mladý člověk. Já už jsem dneska v podstatě ve střední generaci a je podle mě šance, že by ta moje generace mohla oslovovat svoje děti. Já se o to třeba snažím svým způsobem propagace.

Proč jste si na pokřtění alba vybral právě Jana Potměšila a Davida Svobodu? Myslíte, že vám přinesou štěstí?

Protože jsou to moji kamarádi, jsou to kluci, kteří v životě něco dokázali. David Svoboda je olympijský vítěz a Honza Potměšil skvělý herec, můj dlouholetý kamarád. A to, že třeba sport je od mého oboru dost daleko, také není tak úplně pravda. Já ze sebe musím dostat to nejlepší. Stejně jako David. Také musí neustále trénovat, několik hodin denně stejně jako já. A i já musím mít dobrou fyzičku, odehrát dvouhodinový koncert není žádná legrace. Takže máme hodně společného. S Honzou jsme se pár let neviděli a teď jsem byl na jeho premiéře v divadle, potkali jsme se a mě hned napadlo, že bych ho rád viděl znovu.

Teď tedy rozjedete turné po Česku a budou potom koncerty i v zahraničí?

Určitě. Chtěl bych CD nejřív představit v Paříži, v Londýně a v Bruselu a potom pojedu v dubnu na čtrnáct dnů do Ameriky, kde se budu snažit tuto méně známou klasickou českou hudbu představit co nejlépe.

Klasická hudba je tedy vaše nejoblíbenější? Zabrousil jste už do tolika stylů...

Klasická hudba je mému srdci nejbližší. Já třeba strašně rád hraju cikánskou hudbu, projekt Gipsy Way, moc mě baví hrát Sporcelain, takový crossoverový projekt, ale jsem zkrátka vychován na klasické hudbě.