Jiří Lábus: Rumburak toužil po lásce

Věčný recesista, improvizátor, komik, bába nejen z mokřin, lotr Rumburak, hlas Marge Simpsonové i truchlivý klaun. Herec Jiří Lábus (67) je ztělesněním řady neodmyslitelných rolí a majitelem nezaměnitelného hlasu. A rovněž protagonistou mnoha neuvěřitelných historek.

"Hele, Rumburak!" ukazují si na vás dodnes děti na ulici. Těší vás, že jste pro celé generace malých českých diváků ztělesněním padoucha?
Pozor, ne všichni mě vnímali jako padoucha! Když měl seriál Arabela premiéru, spousta dětí mi psala, že mi drží palce. To je divné, že, držet palce Rumburakovi. Tak jsem jim odepisoval, že asi přijdou do polepšovny! Ale na druhou stranu, kdybyste měla pátrat po Rumburakově psychologii, tak co? Miloval Arabelu, ona ho nechtěla, takže se trošku nevybíravými prostředky mstil. Ten chlapec v podstatě toužil po lásce.

A ona místo toho milovala slušňáka Petra. Nebyl byste raději býval na jeho místě?
No to rozhodně ne! Tyhle pohádkové postavy lotrů a čertů jsou daleko vděčnější než charakterní postavy. Záporné postavy v divákovi zůstanou, vždycky si je vybaví a hrají se daleko lépe než kladní hrdinové. Poslední pohádka, kterou jsem točil, byla Tři bratři. Tam jsem hrál bábu z mokřin, to byla strašná ženská a každý si ji pamatuje. Já jsem si se svým zjevem naštěstí kladných princů moc nezahrál, a když už, tak to byli blbí princové.

Čím to, že se padouchové hrají lépe?
Herec se v nich má čeho chytit, v takové figuře vždycky bývá nějaká zajímavá rovina, protože zlo něčím fascinuje. O různých padouších se neustále vydávají knihy, neustále někdo pátrá po tom, co to bylo za lidi, proč byli takoví, jací byli. Většinou to bývá z nějakého mindráku, pocitu zneuznání, nedocenění. Pak takový člověk začne dělat neadekvátní věci.

Natáčení Arabely muselo být příležitostí ke spoustě neuvěřitelných situací a příhod. Vybavuje se vám něco i po těch téměř čtyřiceti letech?
Točilo se to v několika etapách, druhá série byla až po revoluci. Tam jsem si najednou uvědomil, jak velký pokrok mezitím udělala technika. Při natáčení prvních dílů (Arabela se vysílala od prosince 1980 do února 1981, pozn. red.) všechno trvalo déle. Když jsem se přeměňoval v havrana, kamera tak dlouho chrčela, až jsem si myslel, že se rozpadne. Na Arabele pracoval vynikající trikový kameraman Vladimír Novotný, říkalo se mu Mulínek, to byl tehdy už pán v letech. Kdyby žil v Hollywoodu, byl by z něho miliardář. Byl autorem triků například ve filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde se Miloš Kopecký souká z výlevky - to celé je děláno na speciálním principu zrcadel. On vymyslel všechny triky v podstatě na koleně, zatímco v Hollywoodu by na to měli tým tvůrců a stálo by to majlant. Stejné to bylo, když například Karel Zeman natáčel Cestu do pravěku. Obdivuju tyhle české lidi, kteří při skromných prostředcích dokázali udělat nevídané věci.

Vybavujete si nějaký zajímavý trik z Arabely?
Náročný byl třeba záběr, kdy létám na koštěti. V trikovém studiu na Barrandově bylo velké plátno, z nějž trčela taková lopata, na které jsem ležel připevněný, a za mnou se promítal předem natočený záběr z krajiny, jíž plujeme. Nahoře na paravánu byli ještě loutkoherci s ptáčky na špagátu a pode mnou vězela pětimetrová díra. Měl jsem šťastně lítat nad krajinou, ale moc šťastně jsem se u toho necítil. Jiná létací scéna se točila někde u lesíka. Přijel jeřáb, upevnili mě na tři ocelová lana na speciální pás, který jsem měl pod kostýmem, tím jeřábem mě zvedli a letěl jsem nad lesem. Bohužel se to muselo několikrát přetáčet, protože v tom záběru byla vidět ta lanka. Pak už to bylo nepříjemné, tlačilo mě to do zadku. Ale celé to natáčení byla hrozně fajn doba, spolupráce s Václavem Vorlíčkem a dalšími probíhala skvěle, nepamatuju si, že by tam za těch dlouhých dnů vyvstal nějaký problém, všechno klapalo.

Byla role Rumburaka pro vaši kariéru důležitá?
Rozhodně! Přímo klíčová! To byla jedna z prvních větších rolí, jaké jsem dostal, navíc to byl seriál, který se vryl divákům do paměti nejenom u nás, ale i v zahraničí. Dodnes dostávám dopisy třeba z Německa, zrovna včera jsem odesílal autogramy. Vidíte, tady jeden mám (ukazuje anglicky psaný blahopřejný dopis k narozeninám, pozn. red.). Arabela se tehdy prodala do spousty zemí, dokonce i na Tchaj-wanu mě kdysi oslovila nějaká rodina, která mě poznala na ulici. Mě by teda hrozně zajímal čínský dabing...

S černokněžníky jste vůbec jedna ruka. Vaším hlasem promlouvá z audioknihy i Harry Potter.
Namluvil jsem jen tu první knížku, která vyšla dřív než filmy. Jan Jiráň, který to režíroval, si s tím pohrál, skladatel Zdeněk Zdeněk udělal fantastickou muziku, byly tam ruchy, výsledek byl nádherný. Jenže spisovatelka Joanne Rowling potom prohlásila, že se to ve všech zemích musí jenom číst, bez zvukových efektů a bez hudby. A my jsme v tom prvním díle nasadili laťku tak vysoko, že se mi na tohle nechtělo přistoupit, takže jsme žádné další díly už nenatočili.

Knížek jste namluvil spoustu, děláte to rád?
Mě to moc baví, i když přípravě člověk věnuje mnohem víc času než čtení samému. Taková kniha, to je jako partitura. Když máte v knížce přímou řeč, třeba až po třech větách se objeví »řekl ten a ten«. Kdežto když to člověk čte, musí si hned na začátku přímé řeči udělat poznámku, kdo mluví, aby tomu hlas přizpůsobil. Spoustu věcí, třeba změnu rytmu, si podtrhávám - něco se musí dynamizovat, pak se zase v toku vyprávění musí zvolnit. Jindy si podtrhávám význam slov, abych se v dlouhé větě neztratil. Teď jsem natáčel knížky Davida Walliamse Babička drsňačka a Pan Smraďoch, v březnu jsem točil další.

Říkal jste, že jste jako dítě nezažil televizi. Jak vás tedy vůbec napadlo, že budete hercem?
Protože jsem chodil do loutkových divadel. Když jsem viděl první pohádky, okouzlily mě. Miloval jsem Hurvínka a další. Nejvíc mě zajímalo, co bude, až se zvedne opona - jestli tam budou mraky, peklo nebo královská komnata. Už od pěti let mi bylo jasné, že chci být hercem. A když jsem byl potom starší, moje maminka dostávala volňásky do Národního divadla, kde pracovala jako zdravotní sestra, i tam jsem viděl řadu krásných představení.

Vždycky bylo jasné, že z vás bude komik?
Jak komu. Na DAMU jsme jednou měli za úkol sepsat a sehrát nějaký dialog. Já jsem hrál neúspěšného muže, kterému žena pořád opakuje, že má někoho jiného. Mělo to být velice dramatické, dokonce jsem se nalíčil, abych vypadal staře. Řekl jsem první větu a ozval se strašný smích. Když jsem zvolal ,Heleno, vrať se!ʻ, zase hurónský smích. Pak následoval ohromný aplaus, že prý to byla náramná sranda. Byl jsem zklamaný a dostal jsem za tři. Ale když jsem ze školy odešel, točil jsem hlavně dramatické, vážné role. Pak jsem přišel v roce 1972 do Ypsilonky, která je zaměřena na komediální repertoár, do toho přišly zábavné pořady s Oldou Kaiserem, takže jsem se u diváků postupně zapsal jako herec komediální. Návrat k vážné roli ve filmu Amerika byl pro některé lidi šok. Nepamatovali si mě v takových polohách.