Janoušková promluvila o těžkém dětství. Pro rodiče si přišlo gestapo

Herečka Aťka Janoušková se proslavila nejen svým malým vzrůstem, ale také nezapomenutelným hlasem. Ačkoli je vždy milá a usměvavá, v dětství si prožila velmi těžké chvíle. Pro rodiče si přišlo gestapo a tatínka už nikdy neviděla.

Chtěla jste být herečkou odmala, nebo to byla náhoda?
Ne, chtěla jsem. Odmalička to bylo moje přání. Přišlo se na to vlastně skrz tetičku. Byla to sestra mého tatínka a její manžel byl zaměstnaný v Plzni u dráhy. Měla tím pádem strašně levné cestování, a každou chvíli byla proto v Praze. Vždycky sedla na vlak a zadarmo přijela. A protože jsme nemusely nic platit, jednou jsem s ní jela do Jugoslávie, to mi bylo asi sedm let. Strávily jsme tam léto a byla tam ještě jedna holčička také z Československa a ta chodila právě do baletu a uměla tančit. A když se večer sedělo a zpívalo, ona u toho tančila. Já byla nadšená! A když jsme přijely zpátky, tetička řekla mojí mamince, že budu mít možná nějaké nadání na balet, že se mi to moc líbilo a ať se mnou něco udělají, že bych se chtěla učit tančit.

A co na to vaši?
Tehdy jsme bydleli ve Vodičkově ulici a skoro naproti našemu bytu působila věhlasná a skvělá choreografka, která vedla soubor a jmenovala se Aubrechtová. Naši mě k ní tehdy vzali, že se tam budu učit, jenže u ní se dělala hodně akrobacie, ale ta mě vadila. Nožička nahoru, lámání kostí, to se mi nechtělo. Ale z její školy byly skvělé tanečnice. A někdo nám pak poradil, že existuje škola paní Zdenky Zabylové, která je primabalerínou Národního divadla a jež má svoji školu a učí hlavně balet. Ten jsem se chtěla učit. Samozřejmě nožičky do vejšky se musely dávat také, ale nebylo to nic krkolomného. A hlavně z její školy se braly děti už rovnou na scénu Národního divadla do dětských baletů, jako byly třeba Z pohádky do pohádky či Štědrovečerní sen. Takže jsem vlastně hned vystupovala na prknech Národního divadla.

Někdo na to čeká celý život a vy jste tam stála už odmala...
Nejprve jsem účinkovala v těch dětských baletech a potom se stalo, že potřebovali do opery Madame Butterfly malého chlapečka. Té roli se říkalo v herecké hantýrce malý Pinkerton, protože madame Butterfly měla to dítě s důstojníkem jménem Pinkerton. Většinou to hrávaly holky, protože na jevišti bylo to dítě stejně oblečené v kimonu, tak bylo jedno, jestli je to holka nebo kluk, to se nepoznalo. Narazili mu na hlavu mikádo a bylo. Jenže to dítě, které to hrálo přede mnou, nějak vyrostlo a ztloustlo, což byl problém. Je tam totiž jedna velká árie, kterou madame Butterfly zpívá a nese to dítě v náručí. A ty naše slavné pěvkyně, které se v té roli střídaly, už to dítě nemohly unést a pak si jednou potěžkaly mě a jásaly, že jsem lehounká. Vzali mě. Navíc jsem už byla starší a věděla, co se má dělat. Tak jsem se tedy dostala do opery a hned potom přišla další nabídka do činohry. K ní už ale nedošlo, protože přišlo udání na moji maminku, že je Židovka, a já prý jako míšenka nemůžu hrát v Národním divadle. To už bylo za okupace. Dostala jsem tedy okamžitý zákaz, vyhodili mě a už jsem nesměla nic.

To je strašné...
To člověk přežije, ale potom si přišlo pro moji maminku gestapo, i s tatínkem je zatklo a odvezlo do koncentráku. To bylo v létě, nějak v srpnu ve třiačtyřicátém. A já jsem tomu asi ušla tím, že jsem v tu dobu byla pryč mimo Prahu na prázdninách. Rodiče zatkli a strýček, manžel maminčiny sestry, za mnou přijel a přišel mi to říct. Potom jsem byla u nich, protože domu jsem nemohla. Byt zapečetili.

Vnímala jste tehdy, co se děje?
Musím říct, že jsem to nebrala nijak tragicky. Myslela jsem si, že je odvedli jenom na chvilku, že až zjistí, že nic neudělali, zase je pustí domů. Jenomže tím to neskončilo. Tetička byla sestra mojí mámy, tedy rovněž Židovka a rovněž ve smíšeném manželství, a zatýkání pokračovalo dál. Šla potom také jako moji rodiče do koncentráku, myslím, že do Terezína. Mezitím se mě ujala sestra mého tatínka, která byla v takzvaném árijském manželství, a ta si myslela, že mě přece jenom nějak uchrání. Byla docela od rány a vymohla si na gestapu, aby mě pustili k nám domů, že budu na podzim do školy potřebovat věci a oblečení.

To byla docela odvážná...
Ta se nebála ničeho. To bylo něco neuvěřitelného. Jestli si to neuvědomovala, že to je nebezpečné... Prostě šla na gestapo a vymohla si, aby mě pustili do bytu. Přišli jsme tam a teď si představte, že tam byla taková podobná hala, jako mám teď já doma, a tam jsme měli stůl a na tom stole ještě ležel kompletní oběd. Bylo to už skoro čtrnáct dní poté, co rodiče zatkli. A bylo vidět, jak je vzali od oběda. Byl to strašný pohled. Dovolili mi tedy vzít si věci, učebnice a všechno, co jsem potřebovala. A bydlela jsem u té tetičky v Krči.

A s rodiči už jste se nijak nekontaktovala?
Přišly nějaké dopisy, ale dostávali jsme je jenom minimálně. Maminka šla potom do Osvětimi, s tou už byl ten kontakt hodně špatný. S tatínkem nějaký byl, jenže pak přišel rok 1945, byl v Dachau, a v březnu jsme obdrželi dopis, že zemřel. O mamince už jsme nevěděli v tu dobu nic, s ní už kontakt nebyl žádný. Teta se strýčkem mi to o tatínkově smrti neřekli. Dozvěděla jsem se to tak, že jsem slyšela jejich rozhovor. Na oplátku jsem jim neřekla, že jsem to slyšela. Bylo vidět, že mi to nechtějí povědět. O mamince jsme neměli žádné zprávy. Byla jsem tehdy už přesvědčená, že jsem sirotek.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA!