Herečka Natalie Portman: Jsem studijní typ
Herectví se věnuje déle než dvacet let, její mladince působící zjev jí ovšem obvykle přinášel spíše nevyspělé role. V nejnovějším filmu Jackie dostala Natalie Portman (35) šanci ukázat, jak vyzrála. Prokličkuje snad přes minové pole napjatých očekávání k dalšímu Oscaru?
Jackie Kennedy jako byste ve filmu z oka vypadla. Byla jste sama překvapená, když jste se poprvé viděla s make-upem a načesanými vlasy?
Hodně udělala paruka. Víte, když si nasadíte paruku s vlasy, jako měla Jackie, tak nehledě na pohlaví a věk budete vypadat jako ona. Mé velké poděkování rozhodně patří filmovým kadeřníkům, vizážistům a kostymérům.
Do jaké míry vám kostýmy a další úprava vizáže pomohly dostat se do její kůže?
Byl to hlavně první krok k tomu přesvědčit lidi, kteří se podíleli na filmu, že skutečně vypadám jako ona - a to mělo samozřejmě vliv na práci celého štábu a jeho důvěru v projekt. Když jsem měla po ruce profesionální maskéry a kostyméry, dodalo mi to sebedůvěru. Předtím jsem se nikdy nepodívala do zrcadla a neřekla si: 'Jé, ty vypadáš jako Jackie Kennedy!ʻ Ani lidé mi to neříkali. Sice jsem drobná hnědovláska, ale její dvojnice zrovna nejsem.
Jaký byl během natáčení váš oblíbený kostým?
Je těžké se bavit o kostýmech, s výjimkou toho, jak byly nápomocny pro ztvárnění Jackie. Specifické postavení má ale její růžový kostým. Mám dojem, že ve filmu figuruje skoro jako jakási zlověstná předtucha (Jackie Kennedy měla na sobě v den vraždy manžela růžový kostým Chanel, pozn. red.). Divák ho velice dobře zná, a jakmile si ho na sebe Jackie obleče, všichni víme, co bude následovat. Vyvolává jakýsi neklid, který ještě graduje, jakmile je zašpiněn krví. V tu chvíli nabývá dalšího, úplně jiného, skoro symbolického významu. Je velice ojedinělé, když má jeden kostým takovou váhu a takový emoční potenciál.
Ztělesnit ikonu, jakou byla Jackie Kennedy, je nelehký úkol. O jejím životě je dostupné neuvěřitelné množství materiálů. Jak jste věděla, co do své práce na roli zahrnout, a co naopak vynechat?
Bylo to těžké, protože spousta materiálů o ní je spíše bulvárního charakteru, což je sice zábavné na čtení, ale zároveň jsem si z toho musela vytřídit různé detaily a nějak se k nim postavit. Například '... a potom spala s Teddymʻ (mladší bratr J. F. Kennedyho, pozn. red.). A já si řekla: 'Vážně? Tím si nejsem zas tak jistá.ʻ Skoro každá postava, která se ve filmu objeví, vydala jako reálná osoba knihu o svém vztahu k Jackie, což mi velice pomohlo. Pochopitelně jsem také četla i všechny její neautorizované životopisy, ale nejužitečnější byly rozhovory přímo s ní a její vlastní slova.
Viděla jste nějaké její filmové záznamy?
YouTube je pro herce velice užitečný zdroj. Například jsem viděla video, kdy Kennedy teprve kandidoval na senátora a Jackie je tam celá nesvá. Novináři jí řeknou, že svého manžela musí velice milovat. A Jackie na to odpoví, že ne, protože se cítí trapně. Ovšem vzápětí jí dojde, co právě řekla. Tak se jí zeptají, jestli to chce zkusit říct do kamery ještě jednou, s čímž souhlasí. Ale když se jí zeptají podruhé, odpoví úplně stejně. Díky tomu jsem viděla vývoj Jackie jako veřejné osoby od chvíle, kdy v tom byla naprostý nováček, až po dobu, kdy se stala uhlazenou dámou a zcela chápala, jak důležitá je její reprezentace a vystupování. Také jsem si všimla rozdílu mezi jejím hlasem v soukromí a na veřejnosti.
Jaké podklady vám posloužily jako studijní materiál, abyste její vystupování interpretovala co nejpřesněji?
Například jeden televizní dokument, v němž dělá jako první dáma průvodkyni po Bílém domě - celou tu scénu chtěl Pablo (Pablo Larraín, režisér filmu, pozn. red.) naprosto přesně znázornit i ve filmu. Proto jsem si to pouštěla znovu a znovu a spolupracovala jsem s hlasovým koučem, který mi hodně pomohl. Vnímala jsem nezvyklé pauzy v jejím vyjadřování, protahování slov, gesta, mávání řasami, ženskost i jakýsi předstíraný ostych, s nímž se prezentovala. Tento její tón se pak nápadně liší od záznamů jejích rozhovorů s Arthurem M. Schlesingerem jr. (historik, spisovatel, intelektuál a mj. také zvláštní asistent a jakýsi osobní historik Kennedyho v době, kdy byl ve funkci, pozn. red.). Vznikly po Kennedyho smrti v roce 1964, ale tehdy nebyly uveřejněny. I v tomto případě jde o formální projev, její hlas je v něm však zcela jiný, jakoby propůjčený, což je až smutné, protože na vás dýchne všechna ta strojenost a střízlivost přítomná bez ohledu na okolnosti. Z rozhovorů je zřejmé, že zná jména a postavení všech lidí v Bílém domě a o všech něco řekne - občas i trochu zlého. Tyto nahrávky byly zpřístupněny veřejnosti až po její smrti. Umožnila to její dcera Caroline, nevymazala ani urážlivé části. I když Jackie sama už předtím některé vystřihla, což také ukazuje, kolik věcí asi kdy řekla - a poté nedovolila použít.
Celý rozhovor s Natalií Portman najdete v aktuálním vydání týdeníku SEDMIČKA!