Dcery Báry Basikové přiznaly: Doma jsme si vykaly

Bára Basiková (54) je nejen známou zpěvačkou, ale také hrdou trojnásobnou mámou. Když byly její dcery, dvojčata Anna a Marie (25), malé, připravila je sice o teplé večeře, ale ukázala jim zato úplně jiný svět. Jaké to je žít se slavným příjmením, prozradily v exkluzivním trojrozhovoru pro SEDMIČKU.

Báro, byla pro vás dvojčata příjemným překvapením, nebo jste se trochu vyděsila?
Bára: Když j sem byla na prvním ultrazvuku a pan doktor mi oznámil, že jsou tam děti dvě, byla jsem fakt zaskočená. Šťastná, protože jsem dlouho nemohla otěhotnět, ale hned dvě děti najednou? Neuměla jsem si to představit. Jak zvládnu dvě děti? Říkala jsem si, že se budu muset rozmělnit na dvě části. Těšila jsem se na jedno miminko, které si budu opečovávat a hýčkat... A najednou bylo všechno jinak. Ale věděla jsem to už od druhého měsíce těhotenství a dokázala se na to dobře připravit, hlavně teda psychicky.

Nechala jste si říct předem pohlaví?
Bára: Ne, narození dvou holčiček bylo velkým překvapením. Říkala jsem si, že kdyby tam byla aspoň jedna, že budu moc ráda, protože dva kluci, to by bylo opravdu náročné. Byl to naprosto šťastný okamžik, když se narodily dvě holky.

Zvládala jste to sama, nebo vám s hlídáním a přebalováním někdo pomáhal? Zpívání jste se určitě vzdát nechtěla.
Bára: Práci jsem úplně opustit nechtěla, ale fakt je, že jsem na rok přestala. V tu chvíli mi bylo zpívání ukradené, pro mě to byla najednou úplně jiná dimenze života. Člověk přehodnotí spoustu věcí, takže jsem na zpívání kašlala a byla jsem rok s dětmi doma. Nepomáhal mi nikdo, protože manžel chodil do práce, babičky byly taky ještě zaměstnané. Občas mi vypomáhala tchyně, to je pravda, ale po roce jsme si to s manželem vyměnili. On byl s dětmi doma a já pracovala a vydělávala. Zpětně docela lituji, že jsem začala pracovat tak brzo, ale to už nevrátím. Nicméně jsem se snažila holkám maximálně věnovat. Vždycky jsem si dávala záležet na tom, aby se se mnou dobře bavily. Pořád jsme někde cestovaly, chodily do divadla, na výstavy do kina... Hezky jsme si to užily a užíváme si to dodnes. Pořád jsme spolu rády.

Holky, jak vzpomínáte na dětství vy?
Anna: Já jsem vždycky záviděla spolužákům, že mají doma teplé večeře a tak, ale u nás to zase bylo vykompenzované jinak. Měly jsme úplně jiné dětství než ostatní v našem věku.
Bára: Naprosto to chápu, uvědomovala jsem si to. Když jsem večer odjížděla do divadla, tak někdy plakaly, měly smutné oči a to mi rvalo srdce. Připadala jsem si jako hyena. Místo toho, abych byla doma na zadku a četla jim pohádky, tak jsem pracovala.

Když jste byly větší, trávily jste hodně času v divadle?
Marie: Když máma zkoušela třeba Johanku z Arku, byly jsme v divadle pořád. I když jsme byly menší, třeba na Jesus Christ Superstar. Už si to moc nepamatuju, ale máme doma spoustu fotek.
Anna: Jak jsme znaly ze zkoušek a generálek text nazpaměť, tak jsme napovídaly divákům. Seděly jsme třeba s babičkou na představení a do tmy jsem vykřikla: 'Teď poleze Jidáš po žebříku,' nebo 'Teď ho ukřižují'. Bavilo nás to, tenhle svět jiné maminky dětem ukázat nemohly.

Vám třeba nevadí, když slyšíte mámu v rádiu?
Marie: Mně to nijak nevadí, já ani nevnímám, že je to máma.
Bára: Mluvte otevřeně, nikdy jste mě neposlouchaly. A já hlavně nejsem úchyl, abych si doma pouštěla svoje desky, takže jsem je k tomu nenutila.
Anna: Dobře, já ji přepínám. (smích)

Holky se brzy osamostatněly a odstěhovaly se.
Bára: To byla rána.
Marie: My jsme se nejdřív odstěhovaly společně.
Anna: Ještě před maturitou ve čtvrťáku, bydlely jsme spolu asi rok.
Bára: Když mi ve dvaceti oznámily, že se stěhují z domu a chtějí bydlet samy, ale že budou bydlet spolu, tak jsem se upřímně zasmála, protože že v tu dobu měla ještě Anička ve dveřích od pokojíčku díru od kladiva. (smích)

Vy jste po sobě hodily kladivo?
Marie: Každá měla svůj pokoj, ale hádaly jsme se a občas porvaly, asi jako všichni sourozenci. Na druhou stranu jsme si spolu i vyhrály.
Bára: Já to teď vidím na Theodorovi, který je sám. Sice má ségry, ale už dospělé, strašně je miluje a je na ně pyšný, ale i když mu věnujete hodně pozornosti, tak mu prostě nedáte to, co jeho vrstevník. Myslím, že dvojčata jsou největší výhra, vyrůstají odmala spolu, nejsou sobci a mají parťáka.
Marie: A když jsme byly malé, tak jsme si vykaly, protože máma říkala všechno v množném čísle: 'Pojďte jíst,' a 'Běžte se umýt', tak jsem se ptala Aničky: 'Už jste večeřela?'" (smích)

Celý rozhovor s Bárou Basikovou a jejími dcerami najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA!