Vasil Fridrich: Zásadně se nechávám jen překvapovat

Přestože ho veřejnost zná především z televizních obrazovek a divadelních scén, stejně suverénně působí Vasil Fridrich (50) i za rozhlasovým mikrofonem nebo při moderování živých debat s kolegy z hereckého světa. V rozhovoru pro SEDMIČKU otevřeně promluvil o herectví, dlouholeté práci v seriálu, svobodě v divadle, kouzlu rozhlasu i o tom, proč jsou pro něj největší inspirací lidé, kteří ho dokážou překvapovat.

Když se ohlédnete za posledními lety, co považujete za svůj největší profesní i osobní posun?

Snad že jsem to všechno přežil a svou prací jsem, alespoň doufám, nikoho nepoškodil.

Co pro vás dnes znamená úspěch? Změnilo se to v čase?

Úspěch je každý den, který strávím tak, jak bych si přál.

Jedním z vašich úspěchů je i role v nekonečném seriálu Ulice, kde ztvárňujete postavu Luďka. Čím je pro vás tahle role zajímavá?

Je to hned ze dvou důvodů. Zaprvé mám skvělé herecké kolegy, takže je vždycky radost jezdit na natáčení. A druhým důvodem je fakt, že se jedná o dlouhodobý seriál a ta postava má šanci prodělat poměrně zajímavý a dynamický vývoj, což mi zatím scenáristé naplno dopřávají.

Seriál bude mít přes léto prázdniny, takže budete mít čas i na jiné projekty. Vedle herectví jste výrazný i jako moderátor (např. Noční Mikrofórum nebo Blízká setkání, pozn. red.). Co vám práce s hosty dává?

Setkávání v rozhlase je pro mě sváteční příležitost potkat se s lidmi, se kterými bych se běžně možná vůbec nepotkal. Mluvit se zástupci nejrůznějších profesí a objevovat jejich světy. Věřím, že to, jak je to dobrodružné a zábavné, se přenáší i na naše posluchače.

Moderujete také talkshow v Činoherní kavárně při Činoherním klubu. V čem je tahle platforma jiná než klasické mediální rozhovory?

Trialogy ve Smečkách jsou unikátní formát, který divákům Činoherního klubu přináší šanci potkat své oblíbené herce v mnohem větší blízkosti a intimitě, než na jakou jsou zvyklí v divadle. Mám za to, že to bývají večery, kdy slyšíte interprety povídat o věcech, o kterých ještě nikde jinde nemluvili, protože se většinou vážou k jejich práci a životu v Činoherním klubu.

Pracujete napříč médii - divadlo, televize, rozhlas. Kde máte jako herec největší svobodu?

Mám pocit, že ve všech těchto oborech může být herec velmi svobodný. Přestože máte pevný text, přesnou představu režiséra nebo jiné parametry, které definují, co a jak máte dělat, pořád si v té své části práce můžete najít velkou porci svobody - a i to je jistě to, co nás na naší profesi okouzluje.

Můžeme vás slýchat také v literárních pořadech, četbách na pokračování či inscenacích rozhlasových her a seriálů. Nutí vás rozhlas k jinému typu herectví?

Mikrofon je nemilosrdný a odhalí jakoukoli lež. Musíte veškerou svou energii a talent soustředit na malou plochu mikrofonu a představovat si, že právě tam leží ucho našeho pomyslného posluchače, kterému vyprávíte příběh. K tomu, abyste stvořili svět, máte sice pouze slova, ale zároveň je to úžasná šance probouzet fantazii a představivost u těch, kdo poslouchají.

Co je pro vás dnes v divadle největší výzva?

Pracovat s lidmi, jejichž fantazie přesahuje tu moji. S takovými, kteří mě dokážou překvapovat a inspirovat. Se souborem, který je soudržný, nápomocný a nebojí se náročných úkolů.

Co byste si přál, aby si diváci odnášeli z vaší práce - bez ohledu na médium?

Kéž bychom jim dělali život hezčí, zajímavější a inspirativnější - to by se mně zamlouvalo.