Vanda Hybnerová: Jsem emoční, a to se teď moc nenosí

Vanda Hybnerová (57) se dobrodružství rozhodně nebojí. V létě vyrazila na cesty po Evropě, spala v autě, a i když jí její dopravní prostředek během dovolené třikrát vypověděl službu, brala to s humorem. All inclusive by ji nebavilo. Stejně přirozeně se pohybuje mezi svým venkovským domovem, kde jí dává sílu práce na farmě, a Prahou, která je centrem její profese. Patří k nejvýraznějším českým herečkám, ať už v divadle, nebo ve filmu, ale v soukromí umí být i kouzelnou babičkou, která svým vnukům otevírá fantazii.

V létě jste hodně cestovala. Kde všude jste byla? A je něco, co jste se během cesty naučila?

Ano, cestuji, a to v pravém smyslu slova. Každý den jsem jinde. Umřela bych zavřená v resortu all inclusive. Dovolená je pro mě pestrost, nečekané zážitky, často adrenalin z nečekaných zážitků. Cestuji autem, ve kterém i spím. Na divoko. Nikdy nevím, kde budu tu noc spát. Mapuji Evropu. Loni to byly balkánské země, letos Francie a Španělsko.

Během cesty v horách se vám rozbilo auto. Jak se s takovými nenadálými situacemi vyrovnáváte? Rozhodí vás to?

V první chvíli panikařím, zvlášť když se to stane na místě, odkud je pomoc mnoho kilometrů. Pak se uklidním tím, že jsme v civilizované zemi a že nikdo neumírá. Poté spím v autě vedle popelnic před zavřeným servisem, čekám, až otevřou, a já padnu na kolena a s překladačem jim vysvětluji, že to auto je můj domov na kolech a že mi musejí pomoct. Letos auto během cesty kleklo třikrát. To už jsem se jenom smála.

V listopadu vás diváci uvidí ve filmu Neporazitelní. Jakou v něm máte roli?

Film má jedno hlavní téma: nevzdat se. Má více dějových linek, které nakonec spojí vítězství. A nejen to sportovní, ale osobní vítězství nad sebou samým. Režisér Dan Pánek si mě vybral, protože pro něj pravděpodobně představuji ženu, která má koule. Obrazně. Snažila jsem se mu vyhovět, i když byznys svět je mi na hony vzdálen. Šlo ale hlavně o energii, kterou postava Báry měla vyzařovat. Taková betonová opora pochybujícímu parťákovi.

Myslíte si, že se pohled na ženy ve vysokých pozicích a mužských světech ve filmu i společnosti mění?

Já si o tom raději nic nemyslím. Všechno je teď takové hyperkorektní a já se v tom ztrácím. Jsem emoční, a to se teď moc nenosí. Raději se k ničemu nevyjadřuji.

Jaký je pro vás osobně ideální balanc mezi prací a soukromím?

Ideální? Ten je zcela jiný než ten můj reálný. Bohužel své soukromí podřizuji profesi. Jsem na volné noze a některá práce přichází nečekaně, jiné se zase plánují i několik let dopředu. Ale jak stárnu, počítám, kolikrát mě ještě čeká zázrak jara v přírodě, a podle toho si snažím práci dávkovat. A už jsem také dvojnásobná babička a znovuobjevování světa s mými vnuky si rozhodně nechci nechat ujít. Takže balanc je, ale někdy s odřenýma ušima.

Když přijdou těžké chvíle, co vám pomáhá znovu se postavit na nohy?

Vždycky je to práce. Fyzická práce, která zanechá nějaký výsledek. Posekaná louka, srovnané dřevo, čistý kurník, vymalovaný pokoj nebo umytá okna. Nebo cesta, kamkoli jinam, co nejdál od té těžké chvíle. Goethe říkal, že na smutek jsou nejlepší cesty. A měl svatou pravdu. V jiných kulisách vypadá vaše situace zcela jinak.

Máte na Vysočině farmu. Kdo vám se starostí o všechna zvířata pomáhá? Musí to být velmi náročné.

Je to náročné, ale je to moje životní výzva. Tam se cítím neporazitelná. Na drsné Vysočině uprostřed zimy pohřbívat do zmrzlé země starou ovečku nebo nekonečně sekat trávu a prořezávat stromy. Bez pomoci bych to samozřejmě nezvládla. Ale díkybohu jsou lidé, kteří to s tou přírodou a zvířaty mají podobně a jdou se mnou kus cesty.

Kde se cítíte víc doma - v Praze, nebo na Vysočině?

Není v tom rozdíl. Obojí miluji a nedokážu si představit, že bych bez jednoho domova mohla žít.

V Praze žijí vaše vnoučata. Trávíte s nimi hodně času?

Nejsem babička, která je kdykoli k dispozici. Ale když jsem s nimi, čas je naplněný po okraj. Děkuji za čas, kdy mohu znovu všechno objevovat a radovat se z toho, že do nich mohu něco otisknout. Nejraději jsem s nimi na Vysočině, kde objevujeme tu zdravou podstatu života.

Na co se v příštích měsících nejvíce těšíte?

Já jsem blázen, pořád se totiž na něco těším. Třeba teď se těším, že dokončíme rozhovor a půjdu psát text k písničce do představení Pokoj. A těším se, že zítra ještě bude babí léto a pojedu s kluky na výlet.

A co vás čeká pracovně?

Je toho moc. Letos nic netočím a chci se věnovat dvěma divadelním projektům. Ten podzimní je v divadle v Mladé Boleslavi. Je to autorský projekt, který připravujeme s Katkou Krobovou. Jmenuje se Pokoj a je to taková nekrofilní reality show, kde diváci budou součástí vývoje příběhu. Poprvé budu spolupracovat s kolegy, které neznám, a moc se na tu výzvu těším. Druhý projekt po Novém roce je pro La Fabriku a bude to černočerná komedie o pohřební službě. Téma, které potřebuji zpracovat už od smrti mého táty. Tam mám skvělou sestavu pohřebních parťáků - Michala Kerna, Kryštofa Krhovjáka a Martina Donutila. Jsem stárnoucí diva, a tak se musím obklopit mladými gentlemany. Hlavně těmi, kteří mají smysl pro humor.