Saša a Lída Rašilovovi: Od svatby nás nikdo neodrazoval

V průběhu posledních pěti let se Sašovi Rašilovovi (46) otočil život o sto osmdesát stupňů. Rozvedl se s matkou svých dcer Josefíny (24) a Antonie (20), herečkou Vandou Hybnerovou (50), narodila se mu další dcera Marie (1) a vzal si novou partnerku, opět herečku Lídu Němečkovou (34). Po těžkém období, kdy potřeboval znovu najít smysl života, je teď konečně šťastný. Proč se rozhodl podruhé oženit? Jak vychází se svými dcerami a kolik by si s manželkou přáli dětí? I o tom se rozpovídali v našem rozhovoru.

Před více než půl rokem jste se vzali. Máte pocit, že se něco po svatbě změnilo?
Saša: Mění se nám před očima především naše krásná dcera, které budou brzy dva roky. Zatímco my dva už nestárneme, ona se nás snaží předběhnout - věkem, moudrostí i sebevědomím. Doufejme, že se jí to hned tak nepodaří, rádi bychom ji ještě stihli vychovat. Například k lásce, úctě a respektu k mamince a tatínkovi. Zatím jsme z ní ale na lopatkách. Lída: Vnímám to vlastně stejně jako Saša. Na dceři vidím, jak čas strašně letí. Vždycky se na ty dva dívám a říkám si: Mazec, mám manžela a dceru. Asi se pořád vidím jako dvacítka. (smích) V mém věku na tom, doufám, ještě není nic divného.

Považujete v dnešní době svatbu za důležitou, anebo jste to dělali hlavně kvůli tomu, abyste měli stejné příjmení?
Lída: Myslím, že to byl nesmírně důležitý krok. Už jen samotná příprava na svatbu u františkánů, kam jsme chodili, nám dala strašně moc. Bavilo mě to víc než vymýšlet, v jaké barvě budeme mít obřad, jaká bude tabule či co budeme mít na sobě.
Saša: Stejné příjmení je podle mého pro rodinu důležitá věc. Hlavně kvůli dětem. Je to symbol, že jsme rodina a že táta a máma jsou jednotní v lásce i názorech, a to například na to, kdy se smí jíst čokoláda a jestli je opravdu nutné čistit si zuby, když mi narostou ještě jedny. (smích) Svatba pro nás není tolik o příjmení. Koneckonců, kdyby si má žena chtěla své rodné příjmení ponechat, respektoval bych to a vzal si ji tak jako tak. Svatbu v kostele jsme neměli kvůli tomu, že je to tam hezké nebo romantické. Věříme v Boha a symbolicky vyjádřeno: láska dvou lidí roste směrem vzhůru a snaží se spojit někde vysoko nahoře jako stěny gotické katedrály. Ty, jak známo, potřebují tam nahoře svorník, který jim dá pevnost navždy. Tím svorníkem je pro nás Bůh.

Koho jako první napadlo, že uzavřete manželství?
Lída: Sašu. Přišel s dokonalou žádostí o mou ruku.
Saša: Chtěl jsem, abychom byli svoji, než se narodí Maruška. Ale protože by si Lidunka svatební veselí s těhotenským bříškem tolik neužila a nemohl bych ji dostatečně utancovat, rok jsme počkali.

Byl někdo, kdo vás od svatby odrazoval?
Lída: Naštěstí ne, všichni lidé kolem nás naši radost sdíleli.

Co na tom druhém nejvíc obdivujete a za co si ho vážíte?
Lída: Obdivuji, jak je Saša rovný a morální člověk, bez tendence to někomu jinému cpát. Jednají za něj činy, ne slova. Co řekne, to dodrží. Jako manžel je neskutečně pozorný, je rodinný typ, a hlavně má dokonalý smysl pro humor. Většinu času spolu prosmějeme.
Saša: Obdivuji Lidunčinu ženskou a mateřskou intuici a odvahu. Také její vyváženou kombinaci křehkosti a síly. Její valašský temperament (její otec je drak a matka téměř světice). Pak také její naturální inteligenci, se kterou krásně načichla pražským undergroundem a životem na Krymské ulici. Její široké srdce a z něj pocházející partu báječných a věrných kamarádek.

Celý rozhovor se Sašou Rašilovem a jeho manželkou najdete v aktuálním vydání SEDMIČKY!