Poslední rozhovor Rudolfa Jelínka: Divadlo je krásné, ale neuživí vás

"Obdivoval jsem letce, parašutisty a účastníky odboje, kteří v sobě našli takovou odvahu a vztah k vlasti, že za ni byli ochotni položit život," řekl herec a dabér Rudolf Jelínek. Tento rozhovor si bohužel již nepřečte: jeho dcera Barbora Hartová s rodinou totiž oznámila, že herec desítek filmových, televizních, divadelních a rozhlasových rolí a držitel Ceny Františka Filipovského za celoživotní herecké mistrovství v dabingu 10. srpna zemřel.

Pane Jelínku, jaké jste měl dětství? Máte čtyři sourozence - zaselo se semínko touhy po herectví, když jste si s nimi hrál?
Za to, že jsem se dostal k divadlu, mohou nebo »nesou vinu« voršilky v Kutné Hoře, kam jsem chodil do mateřské školy a kde jsem poprvé hrál prince v Šípkové Růžence. A také skauti, protože si vymysleli, že budeme hrát dramatizaci Mauglího z Knihy džunglí - a já dostal roli Mauglího. Potom jsem pokračoval s kutnohorskými ochotníky. Na zdejším gymnáziu byl profesor Znojemský, jenž se intenzivně věnoval loutkovému divadlu. Byl to on, kdo mě přivedl na myšlenku zkusit udělat zkoušky na DAMU. Tehdy jsem neměl ani tušení, že je možné se tím také živit. Pak jsem byl jednou na večeru poezie, kde hostoval pan Zdeněk Štěpánek a přednášel monolog Blázen s měsícem. Jeho zaujatost a přednes byly tak fantastické, že jsem se myšlenkou jít k divadlu začal zabývat vážněji. Naučil jsem se tři básničky, tři monology z různých her a napoprvé mě vzali, takže moje cesta k divadlu byla v podstatě velmi jednoduchá.

První filmy přišly ve vašich dvaceti letech. Co myslíte: sehrál větší roli přitažlivý vzhled a fyzická kondice, nebo herecké umění?
Na to se musíte zeptat režisérů, kteří mě obsazovali, tedy pokud ještě žijí, já to posoudit nemohu. Hrál jsem od začátku jako sportovně a hudebně nadaný mladý herec. Musím připomenout třeba film Páté kolo u vozu, kde jsem hrál na jazzovou trubku, kterou jsem opravdu ovládal, i když nahrávka byla z technických důvodů na playback. Je zajímavé, že na moji roli Oty Josífa ve filmu Štěnata, pro který napsal scénář Miloš Forman, dělal zkoušky i Václav Havel. Ten ale potom prohlásil: "Oni mě chtěli obsadit jenom proto, abych se mohl podívat na bývalý majetek své rodiny na Barrandově."

Hrál jste Jana Kubiše ve filmu Atentát. Chápal jste to jako vlastní poctu hrdinům? Nebo jste si jen přečetl scénář a neměl příliš potuchy o jejich osudech?
Jsem 35. ročník, takže ke konci války jsem si již mnoho věcí dával dohromady. Velmi živě si vzpomínám na akce kolem atentátu. K nám chodil pan listonoš a ukazoval fotky baloňáku, aktovky a kola, které po sobě atentátníci zanechali. Měl jsem tedy o tom dost podrobné informace nehledě k tomu, že jeden z mých strýců žil za války v Praze na Karlově náměstí a z jednoho okna jeho bytu bylo na ten kostel vidět. Když jsem za ním přijel do Prahy, všechno mi popisoval a já se na ten kostel ze třetího patra díval. Měli jsme k nim neobyčejně hluboký vztah, my je obdivovali. Osobně jsem obdivoval jak letce, tak parašutisty a účastníky odboje, kteří v sobě našli odvahu a vztah k vlasti, že za ni byli ochotni položit život. Jinak scéna v kostele se točila na Barrandově, kde se postavila přesná replika.

Cítil jste se více jako divadelní herec a film byl jen další příležitost, či práce ve filmu vás uspokojovala více, ale divadlo nabízelo zajímavější role?
Divadlo je krásné, ale neuživí vás. Film byl vždycky lukrativnější než divadlo. Když jsem hrál ve filmu Most u Remagenu, měl jsem za den 400 Kč, což byly v té době velké peníze. Jen na okraj: hlavní hvězda filmu Robert Vaughn měl tehdy 2 000 dolarů za den.

S filmem jste skončil v roce 2006. Bylo to dobrovolné rozhodnutí?
Stejně jako u divadla i u filmu jsem měl pocit - ničím nepodložený -, že někteří režiséři mi dosud nemohou odpustit účinkování v seriálu Třicet případů majora Zemana. Na druhou stranu některé dnešní filmy mi připadají, jako když se natáčejí scénky od táborového ohně nebo zdramatizované anekdoty. S režiséry, kteří měli daleko hlubší vzdělání a zajímavější tvůrčí záměry, to absolutně nelze srovnat.