Miroslav Etzler: Lidi si myslí, že herci autobusem nejezdí

Už dva měsíce účinkuje vedle Simony Stašové (70) v představení Cena za něžnost. Miroslav Etzler (60) nám o jediné dceři Jiřiny Bohdalové (94) řekl věci, o nichž jsme neměli ani tušení. A k tomu i spoustu informací navíc!

O Simoně Stašové se ví, jak moc je precizní. Užil jste si zkoušení?

No, dělalo se to opravdu dlouho. Já jsem měl naštěstí zdravotní potíže, tak jsem nemusel být u všeho.

Naštěstí? (smích)

Ono je to tak, že Simona je během práce pro mnoho lidí, v té převeliké snaze to udělat co nejlíp, někdy trošku jako hejno vos.

Nepříjemná?

Ne, nepříjemná ne. Jen je u ní strašná tenze, strašná síla, ale my si z ní děláme legraci, ona se tomu směje, protože ve své podstatě v tom šíleném světě, který divadlo, film a televize skýtá, je jedna z nejlaskavějších bytostí, kterou jsem kdy poznal. Takže práce to byla dlouhá, jako to u Simony je vždycky, ale to je nepodstatná půlka věci, protože pak jsou ty výsledky. A ona prostě je nejnavštěvovanější herečka v České republice.

Miroslav Donutil prozradil, že když spolu pracují, Simona mu volá i ve tři hodiny ráno, jen aby mu řekla, že něco vymyslela. Také jste takové hovory přijímal?

Ano. Musím říct, že akorát dvakrát nebo třikrát jsem to nezvedl, jinak vždycky. Ale pravda je jedna věc. Ono to není o tom, že to je ve tři hodiny ráno. To je ve tři ráno, dobře, ale ten hovor trvá další dvě hodiny, takže od tří do pěti! To není tak, že by řekla: "Hele, mě napadla jenom taková věc, ahoj, ahoj." Simona to rozebírá a potřebuje na to slyšet můj názor. Na druhou stranu je ale úžasná v tom, že má kolem sebe i lidi, kteří nejsou až tolik zkušení nebo nejsou múzou tolik políbení. A ona přesto všem dává prostor. Ne aby se jen ukázali na jevišti, ale aby taky eventuálně řekli: "Nám se tohle nezdá." Simona si je vždycky vyslechne. Není člověk, který by řekl: "Jdi s tím někam do haj*lu."

Už několik let bydlíte mimo hlavní město. Když se vracíte domů ze zájezdu, kolegové v noci vystoupí a vás čeká ještě další hodina navíc. Jaké to je?

Pozor, hodinku to mám, když jedu autem. Jinak to mám dvě a půl hodinky autobusem. Ale zvládám to.

Jak často jezdíte tuto trasu?

Často. Někdy každý den, někdy obden, ale mně to vůbec nevadí. Jezdím hlavně autobusem, a to z mnoha důvodů. První důvod je ten, že tam můžu vypnout. Druhý důvod je, že se tam můžu učit. Třetí důvod je, že nemusím hodinu hledat v Praze místo na parkování. To mi náramně vyhovuje. A co mě na tom baví úplně nejvíc? Že lidi si myslí - a to jsem měl tucty a tucty rozhovorů se spolucestujícími -, že herci autobusem nejezdí.

Je pravda, že to není úplně obvyklé...

Myslíte? Já třeba, když jedu tam, odkud my jsme, dvakrát přestupuju. Pak ještě přejíždím metrem, mám všude tašky, batoh na zádech a vůbec mi to nevadí. Takhle žije 90 % lidí v téhle zemi. Proč by to mělo vadit mně?

Protože jste známá osobnost, není to komfortní jako auto a jet hodinu autem, nebo dvě a půl hodiny hromadnou dopravou, to je přece jen rozdíl, ne?

A víte, kolik lidí za prací do Prahy dojíždí? Sjíždějí se z jiných měst, protože si nemůžou dovolit platit nájem 45 tisíc měsíčně. Je to běžné na celém světě, akorát v Americe všichni jezdí autem. Proč jsou vlaky pořád tak plné? Já jsem včera přijel ve tři hodiny ráno rychlíkem na hlavní nádraží, protože jsem hrál někde v Lipníku nad Bečvou, odtud mě odvezli do Brna, tam jsem chvíli počkal a jel vlakem. Nevím, proč bych nemohl jet vlakem. Já miluju vlaky! A i tím autobusem je to paráda. Někdo tvrdí, že jsme takzvané celebrity. My ale nejsme ani "čtvrtbrity" oproti lidem, kteří svým denním režimem umožňují chod běžného života. Holky, které mají doma dvě nebo tři děti, si jdou sednout za pokladnu a sedí tam 11 hodin. A mně pak někdo řekne, že zrovna já mám někde hlásat svůj názor. Já na to právo nemám. Oproti těmhle lidem, kteří tvoří to, že všichni můžeme normálně existovat.