Marek Ztracený: Jsem hrdý na to, že se vždycky o rodinu postarám

Čtyřnásobný zlatý slavík Marek Ztracený (40) se po dvou letech vrátil na koncertní pódia a v rámci Zpátky Tour 2025 naplánoval 20 zastávek po Česku. Ačkoli nyní poskytuje rozhovory spíše výjimečně, v malebné Železné Rudě na Šumavě se exkluzivně pro SEDMIČKU rozpovídal o turné, velkých profesních plánech i soukromém životě.

Jezdí za vámi do Železné Rudy fanoušci stejně jako například za režisérem Zdeňkem Troškou do Hoštic u Volyně a doufají, že vás tu potkají?

Ano, ale mně to přijde moc hezké. Snažím se tím dělat Železné Rudě reklamu. Spousta lidí na mě čeká, dokonce chodí před dům. My žijeme docela skromně a možná můžou být trošku zklamaní, že tam nestojí žádný palác. Rád ty lidi potkávám.

Kdy máte v plánu jít do důchodu?

Může být třeba za rok, ale nemusí to být nikdy. Dokud mě budou mít fanoušci pořád rádi, budou chtít, abych hrál koncerty, a budou na ně chodit v takovém počtu, do důchodu nemůžu nikdy odejít. Kdybych cítil, že zájem ochladl, chci, aby si lidé pamatovali Marka Ztraceného v Edenu, jak skáče do vzduchu z piana. Chci, aby si pamatovali to, co mám v plánu na příští rok. A ne že Ztracený hrál někde na festivalu v Horní Dolní. Přestože já festivaly miluji.

Podle vyprodaných koncertů na vaší Zpátky Tour 2025 to nehrozí a ani dvouletá pauza vás o fanoušky nepřipravila. Stýskalo se vám po nich?

Ta pauza byla nádherná, ale už jsem cítil, že mě svědí prsty v pátek a v sobotu okolo deváté hodiny. Cítil jsem, že se s fanoušky potřebujeme navzájem a že bych jim měl vrátit to jejich pochopení. Nejdřív jsme plánovali koncerty na stadionech, ale pak jsem si uvědomil, že bych chtěl být lidem blíž. Před dvěma lety přijeli fanoušci za mnou do Edenu. Tak já teď jezdím za nimi. Vybrali jsme dvacet nejhezčích míst a vymysleli navíc, že jako vzpomínku a poděkování všude necháme "ztracenou lavičku". Teď jsme ji dávali v Praze do Stromovky a je to boží. Lidé se tam fotí, sedí tam a nechávají vzkazy. Strašně mě to baví.

Zbývá vám teď čas na novou tvorbu, nebo se plně věnujete turné?

Skládám, snažím se. Po šestnácti letech hudební kariéry a 120 napsaných písničkách pro sebe i ostatní to ale není lehké. Ta témata nejsou nevyčerpatelná. Marek Ztracený má nějaký rukopis, který všichni chtějí slyšet, zároveň to ale nemůže být stejné. Mám teď připravenou jednu písničku, o které vím, že je fakt dobrá, že "zabere". Myslím si, že by to mohla být jedna z mých nejlepších písní, ale to musejí posoudit fanoušci. Uvidíme. Ale radši nevydám rok nic, než abych vydal něco, co bude napůl. Tím se řídím.

Vás teď čeká velice náročné pracovní léto. Co na to říká vaše rodina?

Dva roky mě měli jenom pro sebe. Možná jsou i rádi, že budou mít ode mě chvilku klidu. Ale já si to užívám a jde to docela hezky skloubit. Na koncerty občas pojedou se mnou. S manželkou v tomhle máme jasno a občas si i pochvalujeme, že máme každý svůj prostor a pak se na sebe zase těšíme. Po šestnácti letech žít s někým 24/7 a pořád stejně se stereotypem, to je podle mě cesta do vztahového pekla.

Nemá vaše manželka někdy svatozář? Život s muzikantem asi není snadný.

Snažím se fungovat jako táta a manžel, jak to jenom jde. Manželka si mě našla s tím, kdo jsem a jaké mám sny. Já zase respektuji ty její a mám pocit, že tam nevznikají žádné problémy. Jsem hrdý na to, že se vždycky o rodinu postarám - aby bylo kde bydlet, co zažít, aby se cítili v bezpečí. Snažím se, aby rodina byla vždy na prvním místě. Ale fanoušci jsou součástí mého života a moje rodina ví, že to tak je, a respektuje to.

Se synem máte úžasný vztah. Půjde ve vašich stopách?

On chce být pilot. Je to strašně fajn kluk. Puberťáci často protáčejí na rodiče oči, ale když byl naposledy na našem koncertě, byl tak pyšný... Hrozně mě to potěšilo. Říkal hezké věci, byl tam, bavil se, dělal mi dobré jméno a s každým si podával ruku. To mi udělalo velkou radost.