Ivanka Devátá: Vůbec nevíte, čeho všeho já jsem schopná
Ivanka Devátá (89) je nejen oblíbená herečka, ale také úspěšná spisovatelka a žena s neuvěřitelným smyslem pro humor, která dokáže i v těžkých chvílích brát život s nadhledem. Přestože ji v poslední době provázejí zdravotní problémy, neztrácí chuť do života a stále se snaží být aktivní, i když to není vždy jednoduché. Ve svých téměř devadesáti letech má za sebou bohatý život plný vzpomínek.
Nedávno jste měla nepříjemný úraz, už se cítíte lépe?
Musím chodit o berlích a jsem strašně pomalá. Špatně jsem upadla a sedla si na kotníky. Mám být v klidu a dostala jsem takovou strašlivou botu až pod kolena. V té dokonce i spím. Musím říct, že to hrozně bolí. Lékaři říkali, že musím být v klidu pět týdnů. Ani nevím, jak se to stalo, hlava se mi netočí, neuklouzla jsem. Prostě jsem najednou ležela. Není to příjemný pocit, ještě když člověk vidí, co se děje okolo. Teď operovali Krampola. Víte, všichni kolem mě umírají. Já jsem se po mrtvici taky bála. Ale víte, co je neuvěřitelné? Já nemám skoro vůbec šedivé vlasy, kolikrát se na sebe dívám a říkám si, že to není možné. Škoda že tak pěkné nemám i zuby, ty se mi poslední dobou dost lámou, ale co bych chtěla na prahu devadesátky.
Máte někoho, kdo vám teď pomáhá?
To víte, že jo. Oba synové. Starší syn měl teď ošklivou chřipku, ale už je mu lépe, a ten mi všechno obvolá a zařídí, má chytrý telefon. Mám taky paní, co mi sem chodí uklízet, a službu, která mi vozí obědy. Já jsem ráda mezi lidmi, ovšem jsou dny, kdy jediné, co řeknu, je: "Dobrý den, rajčata, na shledanou." A to je všechno. Lidé mi teď chybí. Mladší syn ke mně chodí často, starší má práci, i když taky se moc snaží. Jednou jsem ale ležela na koberci tři hodiny, protože jsem upadla, a nikdo nebyl doma. Teď už vím, proč starší lidé tolik padají.
To muselo být hrozné. Na druhou stranu - zvládla jste to, jako vždycky.
Vždycky se nějak seberu. Mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží. A i když mi bude devadesát, pořád mám chuť žít a dělat, co mě baví.
Na zájezdy jezdíte po celé republice, nebo už se držíte spíš poblíž Prahy?
V poslední době už odmítám jezdit na Moravu, třeba do Jeseníků nebo Olomouce. I když bych tam mohla přespat, nechci, mám už ráda svoji postel a zázemí. Jezdím jenom kolem Prahy. Někdy jsme v kulturním domě, někdy v knihovně, která je krásně zařízená. Já jsem ráda, když přijdou mladí lidé, ne jenom senioři. Protože když řeknu pointu, ti mladí řvou smíchy, kdežto senioři už nemají tu sílu se tak nahlas smát.
Vzpomínáte často na dětství?
Tatínek byl pořád v rádiu nebo hrál v noci v orchestrech. Ke konci života hlavně psal. Maminka byla taková praktická, všechno dělala sama, parkety, okna, všechno. Vzpomínám si, že mě třeba učila, jak na to, ale občas jsem dostala i herdu, když jsem něco zpackala. Ale vůbec mě to od maminky nebolelo, brala jsem to jako součást života.
Vedl vás tatínek k hudbě?
Tatínek byl dirigent, maminka krásně zpívala, před nimi jsem se styděla. Já jsem tehdy chodila na klavír, ale byla jsem hrozná. Když rodiče odešli ven, přeházela jsem noty, aby to vypadalo, že jsem cvičila. Pak tam chodil i můj starší syn, ale taky z toho nic nebylo. A když tatínek zemřel, vzala jsem si jeho housle, na které hrával na Vánoce, a zahrála jsem koledy, i když jsem třicet let nehrála. Moji kluci na mě koukali s otevřenou pusou a já jsem jim řekla: "Vy vůbec nevíte, čeho všeho já jsem schopná!"
Na co se nejvíc těšíte v tomhle roce?
Až zase budu moct jezdit na zájezdy a trávit čas mezi lidmi.
