Dalibor Janda: Chtěl bych letět na Mars

Jako jeden z mála českých interpretů, kteří se na hudební scéně prosadili už v sedmdesátých letech, se může Dalibor Janda (65) pochlubit tím, že stále dokáže bez problému vyprodat i velké haly o kapacitě několika tisíc lidí. Má na kontě tři Zlaté slavíky, čtyřiadvacet alb a dá se říct, že si splnil snad vše, co kdy v životě chtěl. Své půlkulatiny letos oslavil velkým koncertem v Lucerně a my jsme se ho rozhodli vyzpovídat a tak trochu s ním i zavzpomínat na »staré časy«. Jak probíhala jeho cesta na vrchol? Proč ho překvapilo, že dcera Jiřina Anna (30) šla v jeho stopách? A kterou ze svých písniček už moc nemusí? To nám prozradil v rozhovoru.

Málokdo ví, že vaše původní jméno je Václav. Jak vzniklo, že se dnes jmenujete Dalibor?
Za minulého režimu jsem o tom moc nemluvil, protože to nebylo aktuální a nebylo to ani důležité. Rodiče mi dali jméno Václav po tátovi. Jsem křtěný v kostele a měl jsem spoustu kmotrů. Když jsem se pak začal víc dostávat do povědomí lidí, tak mi textaři, kteří pro mě skládali texty, třeba Vladimír Poštulka, řekli: "Hele, to je blbý. Jandové už tady jsou a Václavů je tady taky plno - Václav Neckář, Václav Vašák, vymysli si něco jiného." Tak jsme doma na Moravě mezi jinými našli Dalibora. Přednesl jsem to textařům v Praze a ti říkali, že je to dobrý nápad, že budu jenom Dalibor - nic víc.

Nakonec jste ale Dalibor Janda, nejen Dalibor...
Když jsem pak měl v televizi první písničku v Hitšarádě, což byla předchůdkyně dnešních hitparád, byl jsem natěšený a čekal, jak to bude vypadat. Najednou běžela písnička Dívka z prázdné tramvaje a pod tím bylo napsáno, že zpívá Dalibor Janda. Okamžitě jsem si řekl: Proč to tam, proboha, dali? Byl tam tehdy nějaký náměstek ředitele Batrla, který mi vzkázal, že takové manýry se zavádět nebudou. Že nebudu jenom Dalibor. (smích) Takže pak už mi to zůstalo takhle.

Říká vám dnes ještě někdo Vašku?
Říká. Občas jo. Hlavně spolužáci ze školy. Nedávno jsme měli sraz a tam je to tak půl napůl. Někteří už si zvykli a někteří chtějí dát najevo, že mě znají trošku víc, tak křičí Vašku nebo Václave.

Vzpomenete si ještě, jak probíhala vaše cesta na vrchol? Musel jste si všechno vydřít, nebo jste byl rebel?
O mně je to celkem známé, že jsem chodil se strništěm, neoholený, což se tehdy nesmělo. Dneska už je to každému jedno a mladým lidem to může připadat jako blbost, ale tehdy to těm lidem u moci vadilo, že jsem byl neoholený nebo že jsem měl vždycky ruku v kapse, když jsem zpíval. Vedení televize to strašně ně kritizovalo. A hlavně jsem měl vždycky přívlastky, jako že jsem nesocialistický zpěvák se zastřeným hlasem jako reklama na přípravek Stopangin. Tehdy takhle nikdo nezpíval a já jsem si to jako první dovolil. Pan soudruh Batrla, který tehdy už v Československé televizi řídil kulturu, mi dokonce poslal dopis, že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka. (smích) Dneska se tomu směju, ale tehdy to bylo nebezpečné. Visel jsem třeba v Československém rozhlase mezi Drupim a Springsteenem, mezi zpěváky, kteří byli zakázaní a nesměli se tu hrát. Měli takzvaně nemocné hlasy.

Vaše písničky se směly hrát všechny? Nebo vám nějakou zakázali?
To ne, spíš rýpali do textu. Oni muziku moc nezakazovali, pokud to vyloženě nebylo něco hardrockového nebo metalového, že by to bylo moc tvrdé. Jim spíš vadily texty. V jedné písničce jsme třeba měli "Bože můj, Bože náš", to byla taková pomalá věc. Natáčeli jsme videoklip v kostele a museli ho pak předělávat, protože jim to vadilo. Tak jsme tam dali "světe můj, světě náš". To už jim nevadilo. Spíš řešili jen některá slova. Nechávalo se to vždycky schvalovat u různých komisí, třeba u Supraphonu nebo v rozhlase. Většinou když už se ta písnička někde zpívala, vyšla na desce či singlu. Já jsem o politice nikdy nezpíval a nezpívám dodnes. Nedělám ani pro žádné strany, zásadně to odmítám. Chci zpívat pro všechny lidi a nepotřebuji mít někde nějakou škatulku. Jsem rád, když dostávám vyznamenání typu zlaté desky či Slavíka. Teď jsem třeba dostal cenu jako legenda Nočního proudu v Českém rozhlase, to mě potěšilo.

Jako jeden z mála muzikantů v českém showbyznysu jste stále se svou ženou Jiřinou. Jak se vám to povedlo? Měl jste a máte neuvěřitelné množství fanynek...
Tak dala to. (smích) Někdy měla dokonce taková ková období, že s některými fanynkami i kamarádila. Třeba když jsme dělali pražskou Sportovní halu, po koncertě tam čekalo na schodech asi patnáct děvčat, já si šel lehnout a najednou slyším nějaký hluk a ona je pozvala na kafe a kecaly tam. Sice některé odešly, ale některé zůstaly. Nicméně také jsme měli kolikrát krize a bylo to dost na ostří nože, hlavně proto, že mi chodilo strašně moc dopisů. Ještě nebyly mobily a neposílaly se esemesky. Tehdy mi chodilo třeba dvě stě padesát dopisů měsíčně.

Na všechny jste odepisoval?
Měl jsem kamarádku Janičku a ta mi s tím pomáhala. Podepisoval jsem všechny fotky a ona tam dopisovala jména těch děvčat. Když to vezmu zpětně, tak o mně ví víc než já, protože já všechny ty dopisy ani nečetl, ona to musela všechno přečíst.

Umíte si představit, že byste dělal i něco jiného než zpívání?
Umím. I když teď už asi ne. Už je pozdě. Ale bavila mě vždycky historie. Sbírám císaře, panovníky, takže by mě bavilo dělat něco ohledně historie. A pak mám ještě druhý velký koníček, což je hvězdářství a astronomie, takže určitě na nějaké hvězdárně bych třeba zametal, to je jedno, ale nějakým způsobem bych se tam vecpal. (smích) I když mám velmi dobré přátele, třeba pana Grygara, tak možná bych si zajel sledovat třeba posuny hvězd. Sleduji to i na internetu, kde jsou záběry z kosmu. Mám doma čtyři dalekohledy.

Nikdy jste nechtěl napsat nějakou knihu, když se tomu věnujete?
To ne. Na to jsou tu jiní borci. (smích) Mám hvězdy jen v písničkách - Padá hvězda, Všechno na Mars, O hvězdách ti budu povídat... (smích)

Je ještě něco, co byste si chtěl splnit?
Chtěl bych se podívat na Mars. Ale to už se mi asi nesplní. Pořád jim to strašně trvá... Mám na Marsu pozemek, shodou okolností kousek od Bruce Willise, tak třeba se tam s ním v dalším životě potkám. (smích)

Celý rozhovor s Daliborem Jandou najdete v aktuální SEDMIČCE!