Bolek Polívka má nejčernější myšlenky

Na první pohled Bolek Polívka (72) působí jako člověk plný energie sil. Opak je ovšem pravda. Herec si moc dobře uvědomuje, že tu nebude věčně.

Polívku má většina lidí zafixovaného coby nestárnoucího bohéma, jenž si užívá života plnými doušky. Sám se nikdy netajil tím, že své tělo v minulosti rozhodně nešetřil a naopak mu dával pořádně zabrat.

"V mládí se člověk tak radostně napije, popíjí a opíjí, rve do sebe cigarety, a i když se dívá dopředu, myslí dozadu. Je to takové napjaté, pěstuje si svoji mladickou nesmrtelnost, takže ani netuší, že se huntuje. V další fázi se huntuje člověk vědomě, protože má chandry, že se měl dívat dopředu a ne dozadu, moc toho vypil. Jsou z toho kocoviny a existenciální trampoty. A potom najednou zjistíš, že jsi zhuntovaný," nechal se před časem slyšet v show Jana Krause.

I když se může na první pohled zdát, že bere svůj prohýřený život plný večírků a oslav s nadhledem, není to tak úplně pravda. Bolek se totiž přiznal, že si moc dobře uvědomuje, že opravdu není nesmrtelný a nebude tu věčně. Tuto krutou realitu mu prý připomíná především fakt, že řada jeho dobrých kamarádů a kolegů odchází na věčnost.

Bolestné loučení
Naposledy ho velmi zasáhla smrt legendárního umělce a jeho přítele Milana Lasici, kterému šel i na pohřeb. "Nedávno jsem se ptal jednoho známého malíře, jak se má, a on odpověděl: 'Jsem v pořadí.' Takže ono už to doléhá, ať chceme, nebo nechceme. Někdy je to smutné, někdo se utěšuje, že jde za svým kamarádem, někdo to bere s úsměvem a někdo stoicky jako právě třeba Lasica. Když mu objevili takovou zhoubnou chorobu, říkal mi: 'Až mě zaskočilo, že mě to vlastně nijak nevzalo a ani to u mě nevzbudilo žádnou zapamatovatelnou reakci.' A potom, když se s diagnózou mýlili, zase u něj žádná velká reakce nenásledovala. Asi vzácní lidé, jako byl on, s tím umějí ve svém věku počítat. A dovedou to započítat i do toho vyššího plánu," uvedl pro časopis Téma.

Myslí na nejhorší
Polívka počítá s tím, že konec jednou čeká i jeho. S odchodem je ale v podstatě smířený. "Já to tak nějak beru - nechci říct na lehkou váhu, ale s úsměvem. Žiju s plným vědomím téhle možnosti, ale nejímá mě ani hrůza, ani umělé blaho. Asi to taky beru víceméně stoicky," řekl. Dokonce také jeho děti mu prý připomínají, že to s ním už není takové, jaké to bývalo kdysi.

"Nedávno jsem polehával u televize, přišel můj druhý syn Jenda a zeptal se mě: 'Jak se máš, »legendo«?' Ty jeho uvozovky byly zřetelně vidět. Jak se to slovo neslo nad mou téměř smrtelnou postelí, ve vzduchu připomínaly ty kamenné holubičky na hřbitovech," vylíčil s humorem sobě vlastním.