Barbora Seidlová: Jsme tu jen proto, abychom život žili

Herečka Barbora Seidlová (44) má blízko k přírodě i vlastní intuici. Po letech v Praze se vrátila do Brna, aby zpomalila a znovu se nadechla. V rozhovoru pro SEDMIČKU promluvila o tom, jak se učí žít jednoduše, o cestách bez plánu, o radosti z malých věcí i o tom, proč je každý den malým novým životem.

Před nějakou dobou jste se vrátila zpátky do Brna. Nechybí vám Praha někdy?

Nechybí. Prahu mám ráda, ale jsem holka z Moravy, a tak mě to přitáhlo zpět na jih. Žiji tady, s asi sedmiletou studijní/pracovní pauzou v Praze, od čtrnácti. Vrátila jsem se hlavně proto, že z Moravy pocházím, narodila jsem se v Mikulově a Brno se mnou ladí ve stejné tónině. Navíc jsem zvyklá cestovat po celé republice, s divadlem jezdím z jednoho konce naší země na druhou, takže pokud se mi zasteskne, ty dvě hodiny do Prahy mi přijdou jako nic.

Co máte na Brně nejradši?

Cítím tu lehkost života, která mi třeba v Praze chyběla. Lidé se tu orientují nikoli na to, aby pracovali a přežili, ale na to, aby žili. Brno je místo se všemi výsadami velkého města, ale neztratíte se v něm, nepřeválcuje vás, najdete tu skvělá divadla, výstavy, kavárny, parky, všude je to kousek, po centru můžu jezdit na kole, i za město do lesa je to kousek. Kdybych měla jmenovat konkrétní místa, je to kino Art, krásně opravené Moravské náměstí plné květin - za rekonstrukcí stojí skvělí architekti Janica Šipulová a Martin Sládek -, brněnská hvězdárna, kostnice pod Jakubákem a obnovená střecha kostela jsou úžasné. A těch skvělých kaváren, o těch bych mluvila hodiny. Ráda po Brně provádím kamarády, kteří sem přijedou třeba z Prahy. Líbí se mi, jak žasnou, jak jsou příjemně překvapení a nadšení, v tu chvíli žasnu spolu s nimi, vidím to město jejich očima.

Je o vás známé, že ráda cestujete. Máte radši cizinu, nebo ráda jezdíte i po Česku?

Ráda jezdím po Čechách, díky divadlu je to můj skoro denní chléb. Baví mě objevovat všechny krásy naší země - a že jich máme! A čím víc jezdím, tím víc mě překvapuje rozmanitost přírody, kterou u nás potkávám. Ráda ale vytáhnu paty také za hranice. To mi zase naopak dává možnost poznat jiné kultury, jiné fungování společnosti a získat větší nadhled nad tou naší. Cestování mě osvobozuje od zajetých pravd o tom, co je a není normální a správné, a zjišťuji, že možné je úplně všechno.

Jak vypadá vaše ideální dovolená?

Neplánovaná. Letos v létě jsem poprvé zažila něco jako "intuitivní cestování". Vypadá to tak, že nemáte žádný plán, odbočíte, kam se vám zachce, zastavujete, kde se vám zrovna líbí, a zůstáváte tam tak dlouho, jak je vám příjemné. Takhle jsem se najednou ocitla na zmrzlině v Itálii, pro sebe objevila část Triglavského parku ve Slovinsku, s jeho nádherným pohořím a neskutečně tyrkysově modrou řekou Sočou. Je to zábavné! Nejvíc ve chvíli, kdy máte sbalené jen plavky a pareo se zlatými rybičkami, protože právě jedete od moře a ocitnete se na horách ve třech tisících metrech na vysokohorském treku. V těch plážových žabkách tam vypadáte nepatřičně, ale zážitek máte nezapomenutelný! Teď mě láká Španělsko.

Máte nějaký rituál, bez kterého si neumíte představit den?

Je pro mě důležitý ten ranní. Hned po ránu se "dát do pohody", a tak první myšlenky věnuji tomu, za co můžu být vděčná. Třeba za to, že jsem se dobře vyspala, že mám pohodlnou postel, že dýchám, že mám tělo, že si můžu ráno vybrat, jestli si dám kafe, nebo čaj. Že mě čeká nový den. Každý den je vlastně takový jeden malý život. Každé ráno je nové narození. Můžeme nechat být starosti a neúspěchy včerejška minulosti a zaměřit se na to, jak bychom chtěli prožít den, který máme právě k dispozici. A tak se nadechnu, ne ze zvyku, ale vědomě. Nadechnu se přítomnosti a vydechnu vzpomínky na to, kým jsem byla včera, a představím si, jak nejlépe bych ten dnešní život mohla prožít. Večer, těsně před spaním, se snažím vybavit si z uplynulého dne tři věci, které se mi nejvíc líbily a udělaly mi radost, nebo to, jestli se mi podařilo udělat radost někomu druhému. Když se nad tímhle před spaním zamyslíte, může vám tu radost udělat cokoli, třeba to, že se vám podařilo uvařit dobré jídlo, pokecat s kolegyní v práci nebo si udělat chvilku jen pro sebe. Pak usínáte s pocitem, že ten dnešní den stálo za to prožít.

Vybavíte si, co vás přivedlo k herectví?

Vlastně ani sama nevím, kde byl ten prvotní impulz. Jako malá jsem chtěla být baletkou a zbožňovala každý výlet do divadla s rodiči nebo školou. Ten svět iluzí mě fascinoval. Do dramaťáku jsem chodila jen rok, hrála jsem tam ježibabu, což mě hodně̌ bavilo. To bylo v sedmé třídě, tam možná přišla myšlenka, že bych chtěla být herečkou. Líbila se mi představa, že si budu celý život jen hrát, vytvářet iluze a jiné světy. Když se mě ostatní ptali, čím chci být, krčila jsem rameny, trochu jsem se za tu touhu styděla, přece jen v malém městě čekáte spíš výsměch než podporu. Měla jsem ale skvělou učitelku klavíru Moniku Czajkowskou, pro mě jednu z nejromantičtějších postav mého dětství, té jsem se svěřit nebála. Ohromně mě podpořila, připravila na zkoušky na brněnskou konzervatoř a tím se ten můj sen o celoživotním hraní si začal realizovat.

Umíte si představit, že byste dělala něco jiného?

Herectví, divadlo, film, tohle všechno mě neskutečně baví. Mám ale ráda rozmanitost, a tak si, věrná mé dětské touze, hraji i s jinými obory. Z počátku, protože jsem vždy dělala společně s Danielou a Nikolou Zbytovskými autorské divadlo, jsem nakoukla do toho, jaké to je, být producent, produkční i osvětlovač. Mám velkou zálibu ve vydávání knížek, a tak se ze mě někdy stává vydavatelka. Další věcí, která mě začala bavit, je vytváření řízených meditací. Takže ano, nejvíc miluji to, co dělám, ale baví mě hrát si s tím, do jakých směrů se to může rozvíjet.

Působíte velmi optimisticky. Jste veselá od přírody, nebo je to životní cesta?

Od přírody máme všichni danou schopnost zažívat veselost i smutek. Máme v sobě celé spektrum emocí. Záleží jen na nás, skrze jaký filtr se na život chceme dívat. Zjištění, jaký filtr používám, co to pro mě znamená a jaký používat chci i vědomě, to je celoživotní cesta. A mně na té cestě došlo, že o nic nejde. Že mě život nijak nezkouší, jen na mě reaguje. Reaguje na mé myšlenky, pocity a očekávání. Jsme tady jen na chvilku a jsme tu jen proto, abychom život žili. Ne dokazovali, dosahovali nebo bojovali o své místo na světě. Ale abychom si užívali všeho, co nám nabízí, a k tomu jsme od narození vybaveni vším, co potřebujeme.