Aleš Brichta: Vězení mě naštěstí zatím minulo

Ne nadarmo se zpěvákovi Aleši Brichtovi (59) přezdívá český Ozzy Osbourne. Vypil galony alkoholu, vykouřil nespočet cigaret, přežil dvanáct mrtvic, má bypass a špatně vidí. Jako jeden z mála slavných rockerů ale také vystudoval vysokou školu a dokázal se vždycky dostat i z toho největšího problému.

Aleši, váš život je po všech stránkách velmi pestrý, měl jste to tak už od začátku?
Začínal jsem jakožto kytarista, kterej byl línej cvičit. A protože jsem byl línej cvičit, usoudil jsem, že kupovat kytaru, tahat se s futrálem, stavět někde zesilovač, abych musel zvučit, by mě nebavilo. Tak jsem se rozhodl, že bude lepší, když budu jen otvírat pusu. Je to jednoduché. Když ji otevřu, začínám, když zavřu, mám sbaleno. Je to geniální záležitost.

Většinu známých metalistů nebavila škola a utíkali do svých kapel, kde vynikali. Bylo to u vás také tak?
U mě to bylo s tou školou spojené, protože jsem zpočátku působil ve školních kapelách. Dva roky jsem nejprve studoval průmyslovku, ale měl jsem tam pr*ser a vyrazili mě, takže jsem šel na hotelovou školu, kde jsem odmaturoval. Pak jsem se dostal na Vysokou školu ekonomickou se zaměřením na zahraniční obchod, kterou jsem dodělal a stal se ze mě inženýr. Do toho jsem ještě v rámci vejšky chvilku studoval večerní konzervatoř, takže těch studií jsem absolvoval docela dost.

To u metalistů a rockerů také nebývá moc zvykem.
Myslím, že to je úplně jedno. Titul si nikde nepíšu, protože bych si připadal směšně.

Nikdy v životě jste ho nepoužil?
Použil. Když jsem dělal za komančů kapelníka a přišly nějaké kontroly nebo když za mnou přišli a povolali mě na výslech u StB. To byl krásný moment. Přišel jsem tam a naproti mně si sedli tři chlápci. Jeden stál tedy u okna a z těch dvou se jeden ptal a druhý si zapisoval. Věděl jsem samozřejmě kulový, o co jim jde, takže mi tenkrát vysvětlili, co má náš kytarista za ponožky, jaké má náš baskytarista ten den slipy, a pak mi natvrdo řekli, ať vytáhnu občanku. Tak jsem ji vytáhl, to byla ještě taková ta knížka, ale neměl jsem tam zapsáno vzdělání. Podívali se tedy na razítko a hned se ptali, kde dělám. Odpověděl jsem, že v zahraničním obchodě samostatného obchodního referenta. "A ty máš na to nějakou školu?" Řekl jsem, že jsem inženýr ekonomie, a oni se na to konto šli poradit do rohu, co se mnou. Za chvilku se vrátili zpátky a najednou z tykání bylo vykání a řekli mi: "Víte co, soudruhu inženýre..." Začal jsem se strašně smát a říkal si pro sebe, že vědí úplný kulový. Věděli, co má kdo za ponožky, ale nevěděli, že mám vysokou školu. Ptali se mě jako troubové. Od té chvíle jsem si z nich dělal srandu a říkal jim, že už se můžou ptát, na co chtějí.

Byl jste někdy ve vězení?
To mě naštěstí minulo. Nějaké závažné pr*sery jsem neměl. I poskoci pohlavárů na mě zkoušeli různé finty, ale nikdy nic. V osmdesátých letech jsem pak napsal píseň Peruť 311, věnovanou českým letcům v Británii, což se jim samozřejmě nelíbilo a mohli vyletět z kůže, protože tože o tom se u nás nesmělo mluvit. Ale sednout jsem si nešel.

Celý rozhovor a Alešem Brichtou najdete v aktuálním čísle SEDMIČKY!