4 Tenoři: Po koncertě odložíme smoking a jedeme domů

Za sebou mají už čtyři stovky společných koncertů, vyprodané sály i tisíce kilometrů na cestách. Přesto dnes nejraději mluví o tom, co je čeká po návratu domů. Jan Kříž (40) přiznává, že bez manželky by jejich zahrada nepřežila, Michal Bragagnolo (36) se těší na narození prvního dítěte a plánuje vlastníma rukama postavit dětské hřiště, Marian Vojtko (53) našel svůj druhý domov mezi moravskými vinohrady a Pavel Vítek (63) s radostí sleduje, jak mu dozrává vinná réva. O životě mimo reflektory i plánech do budoucna promluvili v rozhovoru pro SEDMIČKU.

Nedávno jste odehráli jubilejní 400. koncert. Když se ohlédnete zpátky, uvědomujete si, jak dlouhou cestu už máte společně za sebou?

Jan: Člověk si uvědomí, že spolu zpíváme už opravdu dlouho. Na druhou stranu mě už se 4 Tenory asi nic nepřekvapí. Janis Sidovský má ten projekt pevně v rukou, a kdyby mi zítra zavolal, že máme naplánovaný sedmistý koncert na Marsu, prostě si to zapíšu do diáře a pojedu.
Michal: Je až neuvěřitelné, jak rychle to uteklo. Když jsme začínali, nikdo netušil, kam se projekt posune. Dnes máme za sebou stovky koncertů, ale pořád mě těší, že se na nás lidé vracejí. To je pro zpěváka ta největší odměna.
Marian: Každý koncert je jiný. Nejde jen o číslo čtyři sta, ale o všechny zážitky, které jsme za tu dobu společně prožili. Poznali jsme spoustu krásných míst, potkali skvělé lidi a pořád nás baví stát spolu na jednom pódiu.
Pavel: Největší radost mám z toho, že nás společné zpívání pořád těší. Po tolika letech je to vlastně malý zázrak. Dokud člověk cítí radost z každého koncertu a vidí spokojené publikum, má chuť pokračovat dál.

Za ta léta se ale změnil i váš soukromý život. Co dnes nejčastěji následuje poté, co odložíte smoking a vrátíte se z koncertu domů?

Jan: Rozhodně žádné velké večírky. Nejraději jedu domů za manželkou. Když je čas, projdu se po zahradě nebo si sedneme ven. Přiznávám ale bez mučení, že kdybych se měl o zahradu starat já, asi by dlouho nepřežila. (smích) Naštěstí se o většinu věcí stará Maruška. Máme tam ořešák, rybíz, maliny, angrešt, švestku i vinnou révu, která se nám krásně rozrostla podél gabionového plotu. Jednou za rok ji ostříháme a pak už si během léta jen utrhnu nějaký hrozen.
Michal: U nás se teď všechno točí kolem očekávání prvního dítěte. Člověk najednou přemýšlí úplně jinak než dřív. Když přijedu domů, řešíme pokojíček, poslední přípravy a všechno, co nás během pár týdnů čeká. Je to krásné období, ale zároveň plné očekávání. Nejvíc si samozřejmě přeji, aby porod proběhl v pořádku a všichni byli zdraví.
Marian: Já si nejlépe odpočinu mezi lidmi, které mám rád. Když jsem na Moravě, téměř automaticky zamířím do Valtického podzemí. Je to můj druhý domov. Mám tam svůj box, své přátele a pokaždé se tam cítím jako v rodině. Je tam příjemně, člověk si popovídá, ochutná dobré víno a na chvíli vypne.
Pavel: Mně nejvíc vyhovuje klid. Po koncertě si rád užívám obyčejné věci, na které během sezony není moc času. Velkou radost mi dělá zahrada a vinná réva. Člověk vidí, jak všechno roste, a úplně zapomene na pracovní shon.

Zdá se, že domov a zahrada jsou pro vás důležitým místem k odpočinku. Máte pocit, že vás práce naučila vážit si obyčejných věcí?

Jan: Určitě. Když člověk hodně cestuje, začne si vážit chvil, kdy nemusí nikam spěchat. Mně úplně stačí sednout si na terasu, dát si kávu nebo se projít po zahradě. Je zajímavé sledovat, jak se příroda mění. Dokonce nám už říkali, že na švestky začíná být kvůli oteplování moc teplo. Kdo ví, třeba jednou budeme místo nich pěstovat olivovníky.
Michal: Souhlasím. Když člověk tráví hodně času na cestách, začne si domova vážit mnohem víc. A protože právě dokončujeme dům, mám radost z každé maličkosti.
Marian: Já jsem vždycky byl společenský člověk, ale stejně potřebuji místo, kde si odpočinu. Ať už je to na Moravě mezi přáteli, nebo někde v klidu u dobrého jídla a vína. Člověk s věkem zjistí, že právě tyhle chvíle mají největší cenu.
Pavel: Je to přesně tak. Dřív člověk pořád někam spěchal, dnes si umím vychutnat obyčejný den doma. Když vidím, že je vinná réva obsypaná hrozny, udělá mi to možná větší radost než spousta jiných věcí.

Po čtyřech stovkách koncertů by si leckdo řekl, že už jste si splnili skoro všechno. Máte ještě nějaké společné sny nebo přání?

Jan: Aby nás to pořád bavilo stejně jako dnes. To je asi to nejdůležitější. Dokud budeme mít radost ze zpívání, bude ji podle mě cítit i publikum.
Michal: Přál bych si, aby se lidé na naše koncerty lidé vraceli stejně rádi jako dosud. Je krásné potkávat známé tváře a vidět, že pro ně naše vystoupení znamenají příjemně strávený večer.
Marian: Já bych si hlavně přál zdraví. To je s přibývajícími roky čím dál důležitější. A pokud nám bude sloužit hlas a budeme mít radost z muziky, budu spokojený.
Pavel: Ať nás společné koncerty ještě dlouho spojují. Každé vystoupení je vlastně nové setkání s lidmi. Dokud budou odcházet s úsměvem a my budeme mít chuť stát na pódiu, bude to mít smysl.