Andrea Pomeje o manželovi: Absolutně jsem netušila, koho mám vedle sebe

Andrea Pomeje (30) se do povědomí veřejnosti dostala v době, kdy začala žít a pak si vzala bývalého producenta, herce a dabéra Jiřího Pomejeho (53). I když si mnozí mysleli, že chce získat jen slávu a popularitu, ona naopak dokázala, že je nesmírně silnou ženou, která si po boku tohoto člověka prošla peklem. Dala mu několik šancí, nakonec se s ním rozešla. Pro SEDMIČKU exkluzivně prozradila, proč mu už v podstatě nevěří.

Andreo, jak vidíte momentálně celou situaci mezi vámi a Jiřím?
Složitě. Nevím, co od toho čekat. My se s Jirkou vídáme tak jednou týdně kvůli dceři. Já mu, ať se mezi námi stalo cokoli, rozhodně nechci bránit v tom, aby se s malou vídal. Jako táta je skvělý.

Co se mezi vámi stalo?
Jirka má jednu ohromnou vlastnost, na kterou jsem bohužel nějak dojela já i jeho předchozí partnerky. On totiž dokáže vytvořit virtuální svět, ve který člověk zpočátku věří, až se tomu ani nedá věřit. On je jako partner pozorný, ohleduplný a dokáže hrozně moc milovat. Stejně tak pak ale dokáže i nenávidět. Nic mezi tím.

Vy jste ho takového neznala?
Opravdu ne, bylo mi dvaadvacet. Já jsem žádné noviny a časopisy nečetla, televizi jsem moc nesledovala a Jirka byl pro mě no name. Divně se tomu věří, ale já nevěděla, kdo to je, neznala jsem Michaelu Kuklovou. Jediné, co jsem zaznamenala, byla nějaká megalomanská svatba s Ivetou Bartošovou, ale to jsem neřešila.

Bylo to bolestné prozření?
Byl to šok, a velký. Absolutně jsem netušila, koho mám vedle sebe. On mi postupně řekl všechno, pak jsem se ale dozvídala další věci.

Byl to stres?
Obrovský. Později jsem totiž i já musela řešit věci, které se mě netýkaly, i když jako jeho ženy vlastně ano. Byly to jeho dluhy, konkurzy, problémy, lži. Některé věci jsem přehlížela, to přiznávám. Něco jsem asi nechtěla vědět. Pak přišel zásadní zlom.

Narození dcery?
Přesně tak. To už jsem řekla dost a jasně mu dala najevo, že některé věci zkrátka tolerovat nebudu. Protože už nešlo jen o něj a o mě, ale o naši malou.

Řekl vám, proč má všechny ty problémy?
Otázkou je, co vykládal mně, jiným lidem a jak to bylo. A taky čemu on sám věřil a věří. Jirkův zásadní problém je ten, že si za všechny problémy včetně své vážné nemoci může sám.

Pomlouval své předchozí partnerky?
To přímo ne, ale byly věci, které říkal jinak. Tvrdil něco o Míše Kuklové, ale pak mi došlo, že je to jinak, než říká. Já jsem jednu dobu paní Kuklovou nemohla ani vystát, asi jsem Jirkovi věřila, že je to tak, jak on říká. Než mi došlo, že jsme na tom všechny v podstatě stejně. Že je to on, kdo lhal, a lže i mně.

V čem?
Že už nepije, že nebude pít. Že bude mít zase velké projekty, že s dluhy je to jinak a podobně. A hlavně svými problémy zatáhl do potíží - stejně jako je - i mě. Vlastně jsem na tom nebyla o nic lépe než Kuklová nebo Bartošová, i když jsme pochopitelně každá jiná. Prostě se ukázal ten Jiřího přístup.

Chce se k vám pořád vrátit?
To je v podstatě to hlavní, o co mu jde. Abychom se k sobě vrátili a byli zase rodina. Ale tenhle rozchod, kdy jsem rázně řekla a dost, nebyl první. Takových bylo nejméně pět. Vždycky předtím jsem mu tu šanci dala, ale teď jsem řekla, že už ne. On se tedy začal snažit. Začal chodit k panu doktoru Cimickému na terapie, říkal mi, že se chce změnit, chce přestat pít.

Věříte tomu?
To je teď zbytečná otázka. On musí začít věci dělat hlavně kvůli sobě. Musí se chtít změnit ne kvůli nám nebo někomu jinému. A i kdybych věřila, že se chce změnit a napravit, že chce přestat pít, i kdybych věřila, že půjde do sebe, nejsem si jistá, zda věřím tomu, že to vydrží.

Nemá silnou vůli?
Nejde jen o silnou vůli, jde o jeho problémy komplexně. U něj není problém alkohol. To je jen berlička, kterou si léčí jiný problém. Bohužel dost blbě a nebezpečně.

Má psychické potíže?
Ano, ale to není žádné tajemství. Jirka má prostě jisté psychické problémy, které místo toho, aby řešil kompletně a už dávno s odborníky, řešil je a řeší alkoholem. Ničí sebe, ale hlavně lidi kolem něj, kteří ho milovali, milují, věřili mu. On bohužel nikdy neuznal, že vina je na jeho straně. Házel chyby na druhé, stejně jako si myslel, že za něj všichni všechno vyřešíme. Když byl nějaký problém, tak ho okecal, pak si vypnul mobil a s těmi lidmi nekomunikoval. Ale tak to nejde. Pak se divil, že problém nezmizel, a opět do toho spadl.

Je mu tedy pomoci?
Každému je pomoci, když sám chce. On si navíc ničí zdraví. Je po velmi vážné nemoci, po hodně složité operaci, kdy ho doktoři opravdu sundali hrobníkovi z lopaty. A když si vzpomenu na ten rok, na ty probdělé noci, kdy se dusil, kašlal, nemohl dál, byl vyčerpaný... Kdy hubnul, trpěl bolestmi, měl od ozařování úplně spálený krk, jsem v šoku, jak se teď chová.

Jak to myslíte?
Každý doktor vám řekne, že největší hrozba rakoviny hrtanu pro chlapy kolem padesáti let věku je kouření a alkohol. Samozřejmě, někteří lidé to mají i geneticky, ale Jirka to dobře ví, že si to tím přivodil. Sám to uznal. A jestliže je po nemoci a operaci, po jaké je, jestli si prošel tím, čím si prošel, a já s ním, a dál chlastá tvrdý alkohol, tak je na nejlepší cestě k tomu, aby se to vrátilo. A když už nemyslí na mě, na svou maminku a rodinu, proč nemyslí alespoň na tu naši malou? On ji miluje, ona jeho a měl by být zodpovědný alespoň k dítěti.

Myslela jste si, že ho nemoc třeba změní k lepšímu, že se ponaučí?
V to jsem doufala, ale bohužel. Ani tak odporná, krutá nemoc s takovými následky toho Jirku nezměnila. Ani to pro něj nebyla výstraha. Ani to, že by si měl uvědomit, čím prošel, a že jsem se na něj nevykašlala, i když jsem předtím s ním chtěla skončit.

Chcete říct, že kdyby neonemocněl, už s ním nejste dávno?
Asi tak. Už předtím jsme měli obrovskou krizi. Pak přišla nemoc a já jsem si říkala, že teď ho přece nemohu opustit, že to by pro něj byl konec. Nakonec jsem si uvědomila, že ho pořád miluju a že tu s ním mám být v dobrém i ve zlém. Nějak jsem se hecla a řekla si, že to zkusím, pokusíme se to zvládnout. Věřila jsem právě v to, že pokud tu nemoc překoná, určitě ho to změní. Ale spletla jsem se.

Nelitujete svého rozhodnutí?
Ničeho nelituju. Život s Jirkou a všechny ty věci, problémy, hádky, jeho sliby, výstupy a i ta nemoc mi hodně dalo. Tolik mě to zocelilo, že si to ani neumíte představit. Samozřejmě to byly nervy, stres, hodiny bez spánku a tak dále, ale asi jsem si tím měla projít. Jen mě mrzí, že Jirka si z toho nic nevzal a pořád si jede to svoje.

Berete to jako jeho projev sobectví?
Ano, beru. Když mu přišli na tu nemoc, všichni jsme doufali, že to zvládne. Když odmítal operaci, když hladověl, když se pak konečně rozhodl pro radikální operaci, přišel o hlas - pořád jsme ho drželi. Všichni se mohli doslova zbláznit, aby se z toho dostal a uzdravil se, aby to přežil. Aby měl sílu, motivaci a zázemí... A on udělal co? Nic. Zase koukal jen sám na sebe. Nepřestal pít, nepřestal lhát a bohužel právě to mě trochu děsí, že i kdyby se nakrásně napravil, že to nebude na dlouho. Zatím mě nic nepřesvědčilo o tom, že by to bylo jinak...