Žiju teď úplně jinak, říká Ondřej Sokol

Sbíral ceny jako divadelní režisér, ale proslavila ho až televizní Partička. Nepřetržitá rokenrolová jízda mu ale přestala dělat dobře, kocovina mu bere sílu na "boj s idioty". Skončil s ponocováním, vstává v šest ráno a ujede na kole čtyřicet kilometrů. Netají, že mu pomohla psychoterapie, úplně vyléčit se ale nechce: "Nejsem zahrádkář, ale umělec. Své frustrace potřebuju."

A ohledně lásky se vám to v životě taky stabilizovalo?
Ne. Tedy vlastně ano: začínám být stabilizovaný starý mládenec. Až nechutnej. Ale vyhovuje mi to.

Pár takových starých mládenců mi říkalo, že když přestali honit každou sukni a zvykli si na své staromládenectví, začali být pohodlní na to, aby žili s někým...
Tak to přesně je. Ale třeba ne na furt. Moje děti jsou ještě ve věku, kdy se mnou chtějí být. Tak toho chci využít, protože to rychle pomine a budou samostatné. A pak budu mít prostor zamýšlet se nad tím svým soukromým životem. Ale teď jsem šťastnej s nimi. Esterce je čtrnáct, Adámkovi deset. Moc nás to spolu baví. A zase to zní stupidně, co?

Proč se vrací k divadlu, proč se budí ve čtyři hodiny ráno nebo proč už po představení nemůže "kalit", se dočtete v rozhovoru v novém čísle týdeníku INSTINKT.