Touhu psát jsem nosila v srdci, říká spisovatelka Pavla Horáková

Spisovatelka, překladatelka, milovnice Prahy s citem pro historii i poetiku dneška, adeptka krejčovského umění, serbistka, žena, která zvědavě nahlíží řemeslníkům pod ruce, a sběratelka vtipných momentek, jimiž baví přátele na Facebooku. To je Pavla Horáková.

Jaká je vaše osobní historie, kromě toho, že jste vždycky chtěla psát?
Tohle přání jsem měla od dětství. Už v předškolním věku jsem si ze skládaného toaletního papíru udělala knihu. Začala jsem do ní psát příběh o medvídcích koalách a ilustrovala jsem ho. Ta kniha existuje dodnes. A v první třídě jsem napsala sbírku básní, ale potom dlouho nic. Touhu psát jsem nosila v srdci, ale nikomu jsem o ní radši neříkala, protože by mi dávali nevyžádané rady, s těmi já neumím zacházet. Tak jsem to vyřešila oklikou: šla jsem studovat překladatelství.

Přiblížilo vás to k psaní?
Byla to užitečná škola: podívala jsem se spisovatelům do kuchyně. Naučila jsem se rozebírat každé slovo, přemýšlet, kolik má významů... Překládala jsem beletrii a pak jsem se nechala zaměstnat v rozhlase v anglickém vysílání, abych byla mezi lidmi. A tam jsem začala psát, byť jen reportáže a zprávy. Bylo to psaní zátěžové, narychlo a v cizím jazyce. Každý text jsem musela vydřít, a když se mi do něj podařilo dostat navíc stylistický fór nebo narážku, bylo to velké vítězství. Naučit se sdělit ve třech minutách anglicky problém posluchači, který žije na druhém konci světa a o Čechách v životě neslyšel, byla moje univerzita tvůrčího psaní.

Kromě překladatelství jste studovala i srbštinu. Proč ji?
Můj otec v 90. letech dostal místo zástupce ČSA v Bělehradě. Odjeli jsme tam v roce 1991, právě když za humny začínala válka. Za rok, co jsem tam pobyla, jsem se srbsky naučila a nechtěla jsem o ten jazyk přijít.

Jak jí sociální sítě pomáhají vidět věci, které by jinak neviděla, proč plakala nad dopisy vojáků z první světové války nebo proč děsí muže, se dočtete v novém čísle týdeníku INSTINKT.