Po synovi nešlapu, říká muzikant Jan P. Muchow

Produkoval úspěšnou desku Báry Polákové, píše filmovou hudbu a nedávno se vrátil na scénu se svou kultovní kapelou Ecstasy of Saint Theresa. Na člověka, který ke všemu třikrát týdně hraje fotbal, je to úctyhodný výkon.

Na zdi vám visí obrázek fotbalového míče. To maloval váš syn Hugo?
"Nakreslil ho ještě ve školce - od loňského září chodí už do školy. Vždycky jsem se syna nenápadně snažil vést k fotbalu, ukazoval jsem mu všechny krásy tohohle sportu, dokonce jsem ho vzal na domácí zápas Slavie. Byl podzim, dost chladno a my prohráli s Jihlavou dva nula - a přesto ho to nechytlo, což nepochopím. Hraje tenis, chodí plavat, ale fotbal mu zatím nic neříká. Proto jsem měl tak velkou radost, když mi namaloval tenhle obrázek."

K hudbě syna nevedete?
"Vedu, ale nemám rád rodiče typu otce Moniky Selešové, který po své dceři tak dlouho šlapal, až z ní udělal v osmnácti letech světovou tenistku číslo jedna. Dost možná mu za to byla vděčná a na svůj úspěch bude hrdá do konce života, ale nejsem si jistý, jestli měla to, co bychom nazvali šťastným dětstvím. Šťastné dětství nejde vykoupit pocitem, že jsem nejlepší na světě. Takže když byly Hugovi dva roky, koupil jsem skutečné piano, aby vyrůstal obklopen reálnými nástroji s reálným zvukem. A i když máme doma i kytary a nejrůznější perkuse, tak ho hudba nikdy moc nebavila. Až poslední dobou se to začalo radikálně měnit."

Jaké to je spolupracovat s Bárou Polákovou, jak při produkování desek válčí s egy muzikantů nebo proč se dcera jmenuje Rikka, a samozřejmě spoustu dalšího, se dozvíte v rozhovoru s Janem P. Muchowem v novém čísle týdeníku INSTINKT.