Slavné osobnosti vzpomínají na pohřbu na Pavla Landovského, všichni jsou zdrceni!

Osmasedmdesátiletý herec, dramatik, bývalý disident a signatář Charty 77 Pavel Landovský zemřel minulý pátek v klidu doma krátce po osmé hodině večerní. Na jeho poslední pouti ho v tuto chvíli doprovází nejen rodina, ale i mnoho přátel, kteří s ním byli v dobrém i ve zlém. Takto na slavného herce vzpomínají.

"Zůstane mi tichá vzpomínka na skvělého herce a bouřliváka, který měl velké zásluhy i na věcech, o kterých mnozí neměli ani tušení. Bude chybět, ale pro to, co po sobě zanechal, se na Pavla zapomenout nedá," svěřil se herec Miroslav Donutil, který byl touto smutnou zprávou minulý týden velmi zaskočen. Stejně tak byl smrtí Landovského zasažen i Jan Kačer, který s ním ještě minulý rok natáčel dokument. "On byl géniem života, nadaným a velice talentovaným spisovatelem a sledovatelem života. Měl velkou fantazii podepřenou svým životem, který byl zdánlivě extenzivní, ale vlastně hluboce něžný a opravdový. Lanďák byl génius a já se bez něj těžko obejdu," doplnil Jan Kačer. 

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí je v obležení veřejnosti i novinářů. O posledním rozloučení Pavla Landovského se hovoří jako o pohřbu roku. Rakev se zesnulým přivezla pohřební služba už v půl jedenácté, aby se mohly nachystat věnce a květiny. Mezi prvními dorazil na pohřeb do kostela například politik Cyril Svoboda, Jan Vodňanský, zpěvačka Marie Rottrová, Jan Satoranský a další.

O životě Pavla Landovského

Landovský byl jedním z nejoblíbenějších herců šedesátých let. Narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově Brodě. Vyučil se nástrojařem, studoval průmyslovou školu a po neúspěšných pokusech o přijetí na DAMU začínal jako elév v mimopražských souborech. Od poloviny šedesátých let byl jedenáct let členem pražského Činoherního klubu. Velkou popularitu mu přinesly především filmové role. Zahrál si mimo jiné v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky nebo ve filmu Marketa Lazarová. Nezapomenutelné jsou jeho role ve filmech Svatba jako řemen nebo Utrpení mladého Boháčka.

Naopak sedmdesátá léta přinesla Landovskému nucený ústup ze slávy. Vedle hercova odporu k nastupující normalizaci k tomu přispěl i jeho zvyk říkat, co si myslí. Přitížilo mu i jeho dlouholeté přátelství s Václavem Havlem. Poté co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, už mohl hrát jen neveřejně, například v bytovém divadle Vlasty Chramostové. S Havlem také natočil záznam jeho Audience. V roce 1978 ho komunistický režim donutil opustit republiku. Žil v Rakousku, kde se stal členem souboru prestižního vídeňského divadla Burgtheater.

Do Prahy se začal vracet po listopadu 1989 a po skončení vídeňského angažmá se do Čech vrátil natrvalo. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu nebo v Národním divadle. I po návratu z emigrace ztvárnil výrazné filmové role, vedle majora Terazkyho v Černých baronech z roku 1992 například ve snímcích Amerika, Cesta pustým lesem či Nejasná zpráva o konci světa.

Landovský byl rovněž autorem několika divadelních a rozhlasových her, z nich nejznámější je Hodinový hoteliér. Režisér Josef Abrhám mladší o něm natočil celovečerní dokument Hoteliér, v němž se Landovský opět sešel se zakladateli a herci původního Činoherního klubu Janem Kačerem, Josefem Abrhámem, Vladimírem Pucholtem a Libuší Šafránkovou. Film vznikal dva roky, premiéru měl loni. Zmapoval snahu Jana Kačera o "vzkříšení" Landovského, jejímž cílem bylo právě nové nastudování zmíněné hry. Spíše než záznamem zkoušek divadelního představení se však stal úvahou o uplynulém čase, o ceně přátelství a potřebě posledního velkého činu.