Být na jejím místě, rozvedu se, říká Michal Viewegh o své ženě

Před dvěma lety v důsledku prasklé aorty málem zemřel. Přežil, ale neobešlo se to bez následků. Sám tvrdí, že ztratil veškerou životní energii, navíc má potíže s pamětí a soustředěním. Jeho žena soudí, že šlo o zásah shora: "Michal se předtím až příliš odstřihl od svého srdce," říká.

Nedávno jste veřejně předčítal ve vlaku na trase Benešov-Praha své nové povídky. Jaké bylo předstoupit po dvou letech zase před lidi?
Michal: Zpočátku jsem na tenhle krok nahlížel s mírnou skepsí, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Vagon byl plný lidí a reakce byly velmi dobré. Ale nutno podotknout, že to bylo moje už asi páté vystoupení po tom úrazu. Na ty první jsem se nechal doprovázet svým vydavatelem Martinem Reinerem, abych měl nějakého sparingpartnera, kdybych se při diskuzi ocitl v tísni. I když já tedy publiku na férovku říkám, že mám problémy s pozorností a pamětí. A ať mě klidně zarazí, kdybych jim něco vyprávěl už podruhé.

Stává se vám to často?
Michal: Bohužel. Lidi, kterým jsem něco v pět hodin slíbil a v šest to nedodržel, by mohli vyprávět. A já si přitom vždycky zakládal na tom, že jsem spolehlivý a zodpovědný, žádný bohém. Teď se mi běžně stává, že nedorazím na schůzku, kterou jsem si sám domluvil. Prostě mívám v hlavě vypatláno. Mimochodem, ztratit diář, tak můžu rovnou spáchat sebevraždu, protože bych ani nevěděl, co je zítra za den.

Opravdu je to takhle vážné?
Michal: Bez nadsázky. Každý večer, než jdu spát, se dívám do diáře, co mám druhý den za povinnosti, abych si podle toho nařídil budíka. Jenomže ráno vstanu a nevím vůbec nic, dokonce ani to, jestli je úterý nebo třeba čtvrtek, tím méně, co mám ten den za povinnosti. To je tragédie! Zdravý člověk vstane a ví, že je pátek a on ten den jede za strejdou do Kardašovy Řečice. Zatímco pro mě je v pátek klidně úterý, takže těžko zjišťuji, že mám být v devět večer v Praze na nějaké schůzce. A tohle ať si zkusí představit ti všichni, kteří o mně tvrdí, že jsem simulant.
Veronika: Podle mého je to v Michalově případě otázka hlavy, nikoli fyzický problém. Pokud si povídá s kamarády nebo s někým dělá rozhovor, tak by na něm nikdo nepoznal, že mu něco je. Ale jakmile má víc úkolů nebo povinností, tak se dostane do stresu a paměť mu vůbec nefunguje.
Michal: To bude tím, že krátkodobě svou debilitu umím poměrně úspěšně maskovat.
Veronika: Doma se ti to tedy moc nedaří.
A co s tím děláte?
Veronika: Snažím se mu nedávat moc těžké úkoly, třeba nechci, aby vyzvedával dcery z kroužků. Zároveň mu však opakuji, že tyhle problémy s pamětí už má dva roky, takže měl dost času si osvojit nějaké mechanismy, jak ztrátu paměti přelstít. Třeba pomocí nejrůznějších poznámek nebo kalendářů.
Michal: To všechno samozřejmě mám.
Veronika: Bohužel ty máš pět různých diářů a pět poznámkových bloků...
Michal: A pak zapomenu, do kterého z nich jsem si co zapsal, to je pravda.
Veronika: Možná by bylo lepší mít jen jeden. Nebo si na ledničku nalepit poznámku s úkolem a ve chvíli, kdy ho splníš, ji strhnout a zahodit.
Michal: To ovšem předpokládá být systémovým člověkem, kterým jsem nebyl ani v době, kdy jsem byl zdravý. A protože teď už se asi těžko změním, jsem nejspíš ztracený případ.
Veronika: Ale takhle k tomu přece nemůžeš přistupovat! Doktoři sice říkali, že by se ten problém s pamětí měl do dvou let spravit, ale jak je vidět, v Michalově případě se tak nestalo. Je taky docela dobře možné, že už bude mít problémy s pamětí navždy, což lékaři taky nevylučují. Takže nějaké mechanismy si bude muset osvojit.
Michal: Já se pochopitelně snažím, ale je fakt, že ve stresu mají ty výpadky přímo tragický rozměry. Klasický příklad: spolužáci z filozofické fakulty uspořádali kvůli mně sraz v hospodě přímo pod naším bytem v Nuslích. A já na to zapomněl! Takže když mi volali, kde jsem, byl jsem spokojeně na Sázavě. A dost těžko se mi jim vysvětlovalo, že mi to vypadlo z hlavy a odjel jsem z Prahy.
Veronika: To prostě nepochopím! Michal se přitom do toho diáře kouká třeba třicetkrát za den! Skoro už začínám mít pochybnosti, jestli to není otázka podvědomí. Třeba se ti tam nechtělo.
Michal: Teď vytváříš nějaké konstrukce, které nejsou pravdivé. Já mám své spolužáky rád.
Veronika: To vím, ale možná se ti nechtělo sednout do toho auta a jet do Prahy, protože jsi podvědomě tušil, že budeš muset někde pět hodin sedět a bavit se o nelehkých věcech.
Michal: To je výklad mojí ženy, který já kategoricky popírám!
Veronika: Ty popíráš většinu věcí, které říkám.
Michal: To samozřejmě není pravda. Zcela jednoznačně říkám, což není povinný kompliment, že bez Veroniky bych svou současnou situaci opravdu nezvládal. A právem mě má plné zuby, když mi třicetkrát za den - a to není nijak nadsazené číslo - musí radit, co mám dělat. Kdyby to bylo naopak, byl bych z ní tak vytočený, že bych se s ní možná i rozvedl.
Veronika: Ty by ses se mnou v téhle situaci rozvedl už po měsíci.

Co všechno musí manželé překonávat při snaze vrátit spisovatele do normálního života, jak blízkost smrti ovlivnila jejich vztah nebo proč spisovatel tvrdí, že byl příliš zpupný, se dočtete v dvojrozhovoru s manželi Vieweghovými v novém vydání týdeníku INSTINKT, které vychází ve čtvrtek 9. října.