Ivana Chýlková a Ondřej Vetchý: Naše poprvé

Oba neodmyslitelně patří k Činohernímu klubu, který letos slaví půl století své existence. Ivana Chýlková a Ondřej Vetchý promluvili o geniu loci mimořádného pražského divadla, ale třeba i o specifické atmosféře pánské šatny - byť celý tento rozhovor vznikal v šatně dámské...

Pamatujete si, kdy vás rodiče prvně viděli na jevišti a případně pochválili?
Ivana: Moje maminka mě prvně viděla na akademii dramatického kroužku, to už jsem byla přijatá na konzervatoř. A pamatuji si, že byla překvapená, protože jsem na jevišti nejspíš předváděla něco vážnějšího rázu, zatímco ona mě znala jenom jako šaška. Hlavně však měla velkou radost, že mi to tak jde. Měla jsem štěstí, že rodiče mi v herectví nebránili.

Ondřej: To je krásné! Myslím, že můj táta mou profesi začal respektovat, až když jsem se jí už několik let věnoval. Tuším ale, že mi stejně nikdy úplně neodpustil, že nejsem třeba stavební inženýr. Maminka vedle mě stála během studií, ale bohužel zemřela dřív, než mě mohla vidět hrát. Sama nádherně zpívala, dokonce měla jít studovat zpěv kamsi do ciziny, ale protože jim umřel otec, musela se tohohle snu vzdát.

Ivana: Ale byla by šťastná, že jsi hercem, ne?

Ondřej: Určitě by byla šťastná, rozhodně víc než já - a myslím, že i ona sama by v této profesi byla obecně mnohonásobně šťastnější než já.

Jak se dostali k herectví, jak to vypadá v herecké šatně, jak vzpomínají na slavné kolegy a spoustu dalších zajímavostí, se dozvíte ve velkém dvojrozhovoru a Ondřejem Vetchým a Ivanou Chýlkovou v novém čísle týdeníku INSTINKT.