Lenka Termerová: Vždycky jsem věděla, že nechci herce

Herečka Lenka Termerová (78) rozhodně nezahálí a nové projekty jí plní diář. V rozhovoru pro SEDMIČKU prozradila, jak náročné bylo natáčení filmu Jana Svěráka (61) Pět švestek, kde ji hned první den na lodi potrápila mořská nemoc, i to, jaké je stát před kamerou s vlastní dcerou Marthou Issovou (45). Řeč přišla také na její soukromý život i na to, jak se vlastně seznámila se svým manželem.

Brzy bude mít premiéru utajovaný film Jana Svěráka Pět švestek, ve kterém se parta starých přátel rozhodne vzít život ještě jednou do vlastních rukou a vyplout na moře. Koho ve filmu hrajete?

Ve filmu hraji paní Věru, která se ocitne v těžké životní situaci a řeší ji tak, že vlastně uvede do pohybu všechno, o čem ten film je. Je to krásná role, přes kterou se celý příběh vypráví. A právě to se mi na ní líbí, že není jen jednou z postav, ale nese v sobě něco, co celý děj propojuje a posouvá dál.

Hrála jste po boku Oldřicha Kaisera, Jana Vlasáka, Dany Syslové nebo Petra Kostky. Jaké to bylo?

Skvělé, moc jsem si to užila. Se všemi jsem už někdy v minulosti pracovala, ale po tom dobrodružném měsíci jsem si uvědomila, že jsou opravdu parta snů.

Natáčelo se v Řecku, mimo jiné i na lodi. Neměli jste mořskou nemoc?

Neminulo nás to. Hned první den jsme natáčeli na lodi, a to za opravdu velkých vln, navíc v podpalubí, takže jsem měla pocit, že tam snad umřu. Pan režisér tomu říkal zasvěcení a musím říct, že na tom asi něco bylo. Od té chvíle už to bylo jen lepší a ke konci natáčení jsme vlny skoro ani nevnímali.

Zmiňujete Jana Svěráka. Jaký je jako režisér a jak se vám s ním spolupracovalo?

Je velmi připravený, vášnivě umanutý, ale zároveň laskavý a přesně ví, co chce. Má jasnou představu o každém detailu, ale přitom dává hercům prostor. Práce s ním je opravdu zážitek, je to intenzivní, ale zároveň velmi inspirativní.

Již několikrát jste si zahrála se svojí dcerou Marthou. Jaké pro vás bylo stát společně před kamerou?

Kdysi jsme byly spolu obsazené do pohádky, byla to její první televizní role ještě během školy. Já jsem tehdy měla tak silný pocit zodpovědnosti za ni, že jsem se od ní spíš držela stranou a dělala, že ke mně vlastně nepatří. Později jsme spolu hrály ve filmu Děti noci a tam už jsme si to partnerství, myslím, opravdu užívaly. A přineslo to i své ovoce - obě jsme byly nominované na Českého lva. Tenkrát jsem ocenění převzala jen já, ale o pár měsíců později získala Martha na festivalu v Karlových Varech mezinárodní cenu.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase? A jak si udržujete fyzickou i mentální kondici?

Docela ráda cvičím jógu a chodím, snažím se každý den ujít alespoň pět kilometrů. Pomáhá mi to nejen fyzicky, ale hlavně si u toho vyčistím hlavu a srovnám myšlenky. Mentálně se snažím nezbláznit ze stavu světa, což není vždycky úplně jednoduché. Hodně mi pomáhá obklopovat se dobrými lidmi, trávit čas s těmi, se vnitřní klid.

Jedním z lidí, kteří jsou vám oporou, je i váš manžel, s nímž jste už 55 let. Vzpomínáte někdy na vaše seznámení? Jak to tehdy bylo?

Vždycky jsem věděla, že nechci herce. Protože marná sláva, to povolání s sebou nese určité povahové rysy, které mi u mužů neimponují. Moris byl tichý a nenápadný, původně jsem chtěla, aby mě seznámil se svým kamarádem, který se mi líbil, a pak se to nějak celé zašmodrchalo. Nakonec z toho ale vznikl úplně jiný příběh, než jsem si tehdy představovala. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Myslím, že to tak někdy v životě bývá, člověk má nějaký plán, ale dopadne to úplně jinak.

Jaká podpora je podle vás pro takový vztah zásadní?

Určitě tolerance, bez té to nejde. Hodně důležitý je i humor, protože ten pomáhá zvládat i složitější chvíle. Samozřejmě láska, to je základ. A myslím, že je dobré mít i alespoň jeden společný koníček, něco, co vás spojuje a co můžete sdílet.