Byla jsem tyran, říká Ivana Chýlková

V červenci se už potřetí potkají na divadelním jevišti. Tentokrát jako dvě ze čtyř sester. Ve skutečnosti toho mají společného daleko víc. Od týrání sourozenců přes pečení svatomartinské husy až po syny se shodnými jmény Jáchym. O čem všem promluvily herečky Ivana Chýlková a Jana Stryková v rozhovoru pro týdeník INSTINKT?

Jak vy jste si v dětství rozuměly se svými sourozenci?

Ivana: Výborně! Já jako nejstarší jsem byla hlavní tyran.

Jana: Oproti tomu já byla z nás nejmladší, ale taky jsem měla vždycky pocit, že jsem tyran. I když spíš takový tyran - zákeřný partyzán. Pokud je totiž člověk nejmladší, může dělat všelijaké naschvály a všechno mu projde. Vyprovokujete staršího sourozence, ten vás uhodí, vy zařvete, jako by vám přinejmenším trhal hlavu, načež on je rodiči přísně potrestán a vy se jen smějete. No, není to krásné?

Ivana: Tak to já byla regulérní teroristka. Když jsem se dostala do amoku, tak jsem doma pustila Beethovena, který krásně navodil tu patřičně hrůznou atmosféru. Jak hudba gradovala, měnila jsem výraz tváře. Pak jsem vzala prostěradlo a čímkoli, co bylo po ruce, jsem jak smyslů zbavená šermovala před mladšími sourozenci, které jsem naháněla po bytě, a oni museli běhat a kvičet. Naštěstí kvičeli rádi. Alespoň než přišli naši. To mě bavilo.

A sourozenci si na vás rodičům nikdy nestěžovali?

Ivana: To by si mohli zkusit! Dobře věděli, že by okamžitě přišel zasloužený trest, takže si to rozmysleli a poslouchali jako hodinky.

Jana: Tví sourozenci se proti tobě nikdy nespolčili? To já se s bráchou proti ségře spolčovala ráda a často. Brácha z nás byl nejstarší, s ním se spolčovalo dobře.
Ivana: Mně bylo patnáct, ségře osm a bráchovi tři - ten byl na nějaké spolčování ještě příliš malý. Ale zase jsem je díky tomuhle velkému věkovému rozdílu neterorizovala příliš dlouho, protože jsem brzy vypadla z domu. A tím jsem je vlastně zachránila.

A jaké vy jste měla, Jano, vztahy se staršími sourozenci? Taky vás terorizovali?

Jana: Brácha mě fyzicky mučil v jednom kuse, ale hlavně mi se ségrou strašně lhali. A tou naprosto nejhorší lží bylo tvrzení, že oni dostanou k Vánocům od Ježíška fakt pořádné dárky, zatímco já pod stromečkem nic moc mít nebudu, protože člověk si může chodit k Ježíškovi objednávat dárky teprve ve chvíli, kdy nastoupí do první třídy. Takže jsem prvního září nemohla dospat, jak jsem se těšila do školy.

Ivana: Tobě se nechtělo do školy, ty ses těšila na krámy od Ježíška!

Jana: No jasně. Nemohla jsem se dočkat prosince, jak si s Ježíškem začnu domlouvat dárky, když v tom přišli brácha se ségrou a prý: "Hele, tak je to blbý, oni to změnili. Domluva s Ježíškem je možná až od druhého stupně!"

Jaké to bylo přijít do Prahy z Moravy, jak vychovávají svoje děti nebo jak se z nich staly kamarádky, se dočtete ve velké dvojrozhovoru s Ivanou Chýlkovou a Janou Strykovou v novém čísle týdeníku INSTINKT.